Díl druhý, Krušné hory od Horní Blatné až po Trojmezí, nejzápadní cíp České Republiky.

 


9.7.2011 62 km

Horni Blatná, Bublava, Kraslice, Kámen, Plesná

4 hod 30 min, průměrná rychlost 14 km/hod

mapa a profil …

Tentokrát autem do Horní Blatné, Radek Hošek, který přijíždí busem ze Sokolova má mírné zpoždění. První překvapení je, že má nosič a brašny, ale nakonec se ukázalo, že ví co dělá a Krušné hory má celkem projetý a ví kudy kam. Zase se začíná asfaltem, krušnohorská magistrála… až do Bublavy, kde je první zastávka. Vidíme pozůstatky rozestavěného akvaparku, pro který však není voda, ale naše slavná poslanecká sněmovna na to přispěla z našich daní. Krátký oběd a sjezd po silnici do Kraslic, zde začíná poprchávat a morálka nás opouští. Naštěstí najdeme úkryt v kavárně. Po malé přestávce prudce stoupáme a opouštíme silnice a asfalt (hurááá, huráá).

 

Chvílemi opět narazíme na magistrálu, ale plánování s mapou, průvodcem a třemi přechytralými účastníky výletu nakonec vede ke zkratkám, které jsou delší a náročnější, protože místy už dlouho nikdo nešel nebo ani nejel. Ale cesta je zábavnější, umožňuje nám přestávky, kdy studujeme průvodce, GPSku a vytistěnou mapu.. Nejlepší je to po německé straně hranice, kde se opravdu na kole moc nejezdí a stává se z toho opravdový bikový švih přes kaluže, stromy a blátivé močály… krásné louky, výhledy do krajiny, která nemá elektrické dráty a BTSky, jediné, co ruší, jsou na obzoru výmysly německých zelených a to větrníky, které se pomalu otáčejí a přispívají k pozitivní energetické bilanci CO2. Dojíždíme do městečka(??) Plesná, která je tak trochu typická pro místní oblast – jeden obchod s vietnamsky mluvícím majitelem a jedna fungující hospoda, kde jak se nakonec ukázalo i dobře vaří. Penzion je rodinný dům, zvenku ve stádiu rozestavěnosti, paní majitelka ho prodává a stěhuje se do Františkových Lázní.

10.7.2011 59 km

Plesná, Bad Brambach, Horní Pasek, Podhradí, Hranice, Trojmezí, Oberprex, Aš

4 hod 48 min, průměrná rychlost 12,32 km/hod

mapa a profil …

Ráno odjezd v 7 směrem do Germanie – Bad Brambach. Dost tristní pohled, jaký je to rozdíl po překonání hranice – uklizeno, čisto, upraveno. Lázenským městečkem zase zpátky do Česka a pustou krajinou, kde narazíme na informační tabule, že tam stávala vesnice o 200 obyvatelích, buď byly odsunuti po válce nebo přemístěni v rámci zabrání území armádou, smutné čtení. Zase chvílemi po asfaltu a terénem až do městečka Hranice, což je nejzápadnější osídlená oblast našeho milovaného Česka. Krátký oběd v hospodě s Viet-Min a pokračujeme na Trojmezí, kde se potkávají hranice Saska, Bavorska a Česka. Toto místo jest uprostřed potoka a z každé strany hraniční kámen s označením C a DB a DS.

 

Pojímáme nápad, že po německé straně to bude pěknější a bez mapy se pouštíme. Zpočátku po asfaltu, zastávka u vesnického stavení, kde provozují i kavárnu Gasthaus zur Linde s velmi přijemnou paní, Radek se s ní dává do hovoru a po chvíli jí poskytuje prostřednictvím svojí maminky recept na české koláče…

 

Bloudíme, nemáme mapu a tak se kruhem vracíme na asfaltovou silnici. Nevíme přesně, kam jedeme, pak ale nalezneme ztracenou „grune grenze“ cestu kolem hranic a přibližujeme se do Česka, pokud takto můžeme nazývat Sudety. Po Mostě Evropy se vracíme na české území a loukou přijíždíme na signálku, v poledním vedru je nemilosrdná, nedbaje vrstenic, klidně ji nekreslili jako čáru v mapě, stoupání a mouchy.

 

Aš, zde logistická chyba, necháváme si ujet vlak a místo toho hledáme hospodu, což se ukazuje trochu jako problém, nakonec italská kuchyně u radnice, trochu s nerudnou obsluhou. Zde googlujeme a trochu zklamání, další vlak jede až za 2h a tak se trochu dostáváme do časové tísně s vyzvednutím auta a tak … Odjezd do Sokolova, pak podél Ohře do Citic, Radek nás pak odváží k autu.