Namibie – opomíjená perla Afriky, vysušená a větrná.

Sobota, 28.9.

Odlétáme z Vídně, do Vídně autobusem z Brna, Hotel Grand, Regio žlutý, velmi poloprázdný nás vyklopil na čas na vídeňském letišti. Odbavení v poklidu, paní na přepážce mě přesvědčí, abych si vzal i druhou tašku jako příruční zavazadlo. Letíme do Addis Ababa, s Ethiad, Boieng 777, úplně plný a spousta Čechů, podle Julie jídlo skvělé. 

Neděle, přestup v AddisAbaba, letiště obrovské, pijeme kafe a džus. Přestupujeme na letadlo směr Windhoek.

Příjezd do hlavního města  Namibie – vítá nás letiště postaršího designu, pustí nás z letadla zadním východem, venku pofukuje, čekáme frontu a pak musíme do jiné pro víza a tak odcházíme skoro jako poslední. Venku na nás čeká už cedule AFRICAR, milá paní nás doveze asi 50km do Windhoek do centrály, kde vyplňujeme papíry, platíme pojištění a předvádí nám Toyotu Land Cruiser LC79 (baggies – pickup, kde na korbě má bednu a v ní jsou židle, stůl, a na střeše 2x stan. Vše trvá déle než si myslíme, konečně jsme volní a už je po zavírací době obchodů a tak nás hlad dožene do Arrebusch campu na okraji Windhoeku. Skvělé jídlo v restauraci, pivo a pak ještě v noci rozbalujeme stany, což nebyl úplně geniální nápad. 

Spíme vedle silnice a letiště což je docela hlučné, ráno celkem chladno.

Pondělí, se vzbudíme celkem ráno, hlukem nemůžeme úplně dospat a máme dlouhou cestu do Keethmanshopu. Snídaně je skvělá, potkáme Češky, co jsme s nimi vyplňovaly víza, a po snídani jedeme do obchoďáku kde se snažím nakoupit, dobít se předplacené SIMky, co jsme dostali od Veery a Bouši, což je trochu problematické, automat nefunguje a tak musím (já) nabíjet po 50 NM$ až mám asi 300 a mohu si koupit data. Julie s Sárou data koupi v Waltons, kde milá a ochotná prodavačka vše nakliká. A konečně vyrážíme směr jih přes malé pohoří a pak po placaté suché stepi rovná silnice desítku km.. Jedu kolem 110, což mě přijde akorát, ale občas mě dojíždí autobus (do kopce). 

Už jsem trochu umoření a tak čas oběda nastává, v Kalkrandu hledáme bistro Cofeeshop, ale zavřeno, trochu nás otravují černoušci, ale za přejezdem je Lodge s německou kuchyní, šnitz dnes vynechávám, ale máme nějakou zvěřinu – wrap, salát s sušenou divočinou (game) a Sara má Chicken sandwich. Pokračujeme, placatá krajina a na jednom horizontu už vidíme náš cíl – Brukkaros crater, což je falešná sopka, sopouch sopky, která nevybuchla klasicky, ale jenom nahromaděné plynu ji rozervaly. Asfalt se změní na šotolinu, omezovač pípá při překroční 80, ale 80 je tak akorát. Těsně před Bersebou odbočíme k Brukkarosu, přes bránu a cesta se po lower CampSite výrazně zhorší a tak musíme zapnout redukci a 4×4, ale LC   nás vyveze prudkou cestou až do upper CampSite, což jsou roztroušené kamenné zídky jako ochrana proti větru, který nás pak potká v noci. Rozpálím dřevěné uhlí a ocelové desce (našli jsme na místě)  grilujeme maso a k tomu salát.  Vypijeme víno, ale lehce vedle(tj není na 4*) , ale dobrý a pozorujeme zapadající slunce a pak se rozsvítí mléčná dráha, žádný světelný šum, jenom v dálce bliká Keethmanshop. V noci se ochladí a začne bouřlivý vítr, který cloumá s stany a mě se snaží sklopit stan, ale nakonec ho udržím rozložený. 

Šotolinou na jih směr Keetmenshop, jako zpestření je průjezd skoro vyschlým řečištěm řeky Fisch River, je s podivem, že v tak vyprahlé pustině byla trochu vody. Dojedem do Keethmanshopu, tankujeme 99l benzínu, LC má trochu větší spotřebu, a v echt německé kavárně (Central Lodge) si dáme brunch, v mém případě čokoládový dort. Doporučujeme. 

Úterý se vzbudíme celkem ráno po bouřlivé noci, jdeme na výlet do krátery po uzoulinké cestičce klikatící se nahoru podél úbočí a pak se nám otevře pohled do obrovského kráteru, vracíme se zpět a vaříme čaj a osmahnu vajíčka na slanině z jehňátek. Po snídani zabalíme stany, stále fouká studeně a sjíždíme na redukovanou 1 nebo 2 pomalu dolů do údolí. Projedeme Bersebou, což je shluk domečků se školou  a kostelem (doplnila Julie) 

Ted 2x tourist point, „zkamenělé strony“ , giant play ground. Oproti očekávání (v recenzích) majitel při výběru vstupného byl příjmený a ochotný. Poví nám další místní výraz – černouškům říká fuffies, což zkrátíme na fufíky. 

Zjistíme ale, proč má špatné recenze přes jednoznačně pozitivní postoj k turistům. Vybilá vstupné – za stromy a hrací plochu.

Julie teď doplní, že dalo trošku práce přesvědčit posádku, že bylo nutné ujet cca 500 kilometrů kvůli haldě  šutrů což je o trochu méně malebný výraz pro ono hřiště obrů. Stromy, resp. Aloe dvoumocná je fakt pěkná, fotky super ze všech stran. Surikaty a zvíře co vypadá jak přerostlý morče nebo bobr bez ocasu a běhá po stromech, celkový dojem také vylepší. Každopádně ujedem dalších 40 km po šotolině a dáme si to ještě jednou. Navíc zdarma. A usoudíme, že by to mohlo stačit. 

Naštěstí je před námi spoustu dalších zážitků, které dlouhou  cestu zpříjemní.

Surikaty 

Projedeme znovu Keetmanshopem, nakupujeme u Sparu, vody, chleba, a vyrážíme směr Luderitz, asfaltovou dálnici rovnou jako podle pravítka. Počítáme, kam dojedeme, hledáme campsite vedle Kolmanskopu, ale nic, tak si najdeme průjezdný cíl městečko Aus, se zajímavou historii německého zajateckého tábora, a Namib Garage je skvělá volba. Jsme sami na dvorku, parkujeme, stavíme stany a rozpaluji dřevěné uhlí na místním grilu. Nejlepší T-bone steak k tomu salát, skvěle ochucený piri-piri, čatní… Setmí se tak akorát po jídle, otevřeme lahev vína k jídlu, a nově zakoupený nůž krásně řeže. Po jídle ještě procházka ke kostelu kolem hotelu Bahnhof, otevřený bar nás láká, ale odoláme. Je tma jako obvykle, obloha na nás posílá svit tisíce hvězd a hledáme Jižní kříž. V dálce slyšíme nijak nerušící hluk z dálnice, ale usínáme rychle.

Středa, vstáváme, čaj, káva, vajíčka, teplá voda v koupelně, vše, co zaprášený cestovatel potřebuje.  Asfaltka rovná jako z pravítka, kolem polopoušť přecházející do pouště, údržba silnice odhrnuje písek, vedle silnice nás pořád doprovází železniční trať. V nestreženém okamžiku mě napadne, že se podíváme blížeji přes písek, ale hned po vyjetí ze silnice se Toyota zaboří a dál nechce. Naštestí po zařazení 4×4 a  závěrky se pomalu vyhrabeme zpět k silnici a podobné experimenty nás opustily. (dočasně)

Kolmaskop – turistická atrakce (provozuje DeBeers jako muzeum zašlé slávy) v podobě pískem zasypaného opuštěného městečka chvíli před Luderitzem, v největší slávě tady bydlelo přes 300 prospektorů. Nyní poušť si bere zpět svoje zábory a přes snahu personálu postupně jsou domy plněny pískem. Procházíme městečkem, krásné muzeum s vysvětlivkami, jak se začaly těžit diamanty, pašeráci, kontrolní stanoviště s X-ray, pašující holubi co převážéi diamanty – dodnes je zakázán chov domácích holubů, tělocvična, Kasino, bowling, prostě hornické město se vším všudy.

Je prudké spalující slunce  a odjíždíme do nedalekého Luderitz. Jídlo, takové obyč bistro Cosy Corner, nemaji fish&chips tak máme jednotné jídlo v podobě kalamáry Rings, které mi přijdou trochu gumové. Pak se jedeme  podívat na poloostrov Shark Island, kde bude dnešní naše campsite. Má ponurou historii v podobě koncentračního tábora pro Nany, které zde uvěznili Němci. Ještě projížďka městem, pláž Aeroplane beach, je tu bohužel bordel v podobě plastů vyjíždíme za město, cesta končí a pokračujeme po vyježděných kolejích do divočiny na skalách nad mořem. (asi 1km, nic zásadního) . Zpátky na Campsite, vypereme si věci a už odcházíme do objednané restaurace Portuguesse Fisherman, skvělá kuchyně, milá obsluha. Je chladno, jak zapadlo slunce, ale při odchodu se výrazně oteplilo a tak to vypadalo na první noc bez spacáku, dokonce otevírám i okno na druhé straně stanu, aby protahovalo a koukám vstupem na přístav a jeho světla. V noci se pak vítr otočí a zesílí, třepe se stanem tak, že spadnou tyčky a musím zavřít dveře a okno a vlézt si do spacáku

Čtvrtek, ráno mlha, chladno, vlhko (!!!) neuschly nám věci. Spěcháme s zabalením, holky jedou na výlet za tučňáky, tak v rychlosti dělám vajíčka a zabalíme. Trochu se vyčasí, že je vidět i přístav, katamarán je již plný výletníků, ale počasí je chladné (nezvykle) 

Jedu natankovat, 78l na 455 km, spotřeba přes 17l/100km, není to málo, pak do Sparu pro vajíčka, ale vody na pití jsem tak nenašel. Trávím čas v Desert Deli, utulné kavárně a doplňuji záznamy. Julie s Sárou přijdou před polednem, ještě další kávička a pak nákup šitíčka s Pep, roztrhl se nám obal na stan. A už zase poušť za Luderitzem, máváme Kolmaskopu, a dlouhá silnice jako podle pravítka. Opuštěná zastávka GrassPlatz, zde podle legendy byly první nálezy diamantů. A asi, když zaprší, tak celá planina se zazelená.  U dálnice odbočka na pozorovatelnu divokých koní, koně jsou v dáli, ale orynx antilopy jsou zde přítomny. Chvíli si při nájezdu na dálnici ujasňujeme pokyny levá/pravá, přibrzdit-zastavit ale úspěšně pokračujeme směr Aus, kde plánujeme zastávku na dotankování. Pak ještě malá zastávka na krajnici, koně jsou blízko a tak chvíli je pozorujeme, aniž bychom vylezli ven do spalujícího vedra. Odbočka Aus, již známý kostel a přejezd, tankujeme naproti již námi známému Namib Garage, dálniční spotřeba je vysoká- 21l jsem dopočítal. Oběd v Bahnhof Hotel, doporučuje 6 z 5ti šéfkuchařů. Za Ausem doleva a najednou je to široká prašná roleta, také jako podle pravítka, velmi zřídka je vidět nějaká obydlí v stepi, asi lokální výskyt vody v studni. Potkáme cyklistu, jak vede kolo, ale široko daleko nic. Step se změní na kopečky, stoupáme, pořád směr Helmeringhausen, ale tam nedojedeme, odbočíme směr Sesriem, skrz pohorí dojedeme na další planinu, kde si najdeme campsite. 

Aubures Camp  je asi 3km do „silnice“, přes dvě brány dojedeme k velkému domu, Jon/Jan a nakonec Jorg nám jde naproti a po krátkém smaltalku v angličtině na chvíli Sára přepne do němčiny a setká se to s nadšením. Toyotou „backies“ se sním svezu na asi 1km vzdálené campsite, jsou tu umývárny i s WC, teplá voda (Jan zapne plynový průtokový ohřívač) a ohniště. Zná Česko, Nové město, kde jeho syn závodí na horských kolech (motorkách) 

Říká, že vody je dost, je pitná, na jejich potřebu a dobytek, ale není dost na to aby mohli zavlažovat pole. U domu má skleníky (drátěné) s herb a asi i zeleninou. 

Rozpálíme ohen, griluji maso, a přikládáme i dříví a pak na pánvi i zelenina. 

Noc teplá, ale zase foukalo, takže mi to shodilo tyčky v stanu. Musel jsem zase zavřít okénko (otevřel jsem ho, bylo moc teplo) 

Pátek, rano balíme, na snídani vajíčka a jedeme na kávu za Jorgem. Přivítá nás i Adrien a u kávy  

Julie: Po větrné noci a snídani za svítání jsme zamířili do “centrály” kempu, do domu manželů Jorga a Adrienny. Dvojice se poznala na vysokoškolských studiích v Kapském městě. Na farmě žijí už dvacet let – návrat byl přáním Jorga, jehož předci farmu založili. Mají tři  děti, všechny prošly domácí výukou. A rozhodně ne špatnou – jeden syn dokončil medicínu, druhý jezdil závody na kole na olympijské úrovni. Dcera je na střední škole. 

Za běžného povídání o životě na farmě vyplynulo, že manželé jsou jednou z mála farem, která dodnes dodává na světový trh kožešiny mladých jehňátek. (https://www.swakara.net)  Jde o nejjemnější kožešinu na světě, hladkou a lesklou jako hedvábí, která se na trhu dlouhodobě cenila víc než norek či sobol. 

Příběh tohoto druhu karakulské kožešiny je tragický. Pod vlivem “ekologie” se velké značky odvrátily od pravých kožichů a začaly vyrábět zimní “kožešiny” z plastu, umělých materiálů. Na první pohled jde o zelené rozhodnutí. Hlubší rozbor ovšem ukazuje, jak devastační účinky toto rozhodnutí mělo – na lidi i na přírodu.

Poptávka po kožkách klesla z mnoha milionů na pár desítek tisíc. (DKK doplňuje – z 5 mil na 20.000 ks) 

Namísto stovek farem, které zaměstnávaly tisíce lidí  se pěstování ovcí na kožešinu aktuálně věnuje šest.  Lidé přišli o práci, jiná v regionu není. Klimatické podmínky navíc neumožňují přechod na jiný typ výdělku a to ani v zemědělstvi.

Reorientace farem z kožešinových na masná plemena ovcí devastuje přírodu – kromě daleko vyšší spotřeby krmiva a vody jsou masné ovce vice ohroženy útoky divoké zvěře. A ta je bez milosti střílena farmáři, kteří bojují o vlastní přežití. 

Jorg a Adrianna jsou farmáři. Na rozdíl od běžné představy o farmáři, co ledva přečte dlouhý text, jde o vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří dokáží přežít a podnikat  v extrémních podmínkách, o jakých se teoretických vykladačům zelené cesty ani nezdá.

Letos i loni se museli vyrovnat s prudkým poklesem srážek, po oba roky napršelo jen 35 mm vody.

Naděje ale umírá poslední. První značka se vrací ke kožešinám. (Fendi skupuje bílé)

Miller Adrienne, +264 814 249 888, (amiller@iway.na) farma Aubures camp (https://www.safarinow.com/go/auburescampnamibia/)

S Jorgem si povídám o Toyote, jak je spolehlivá , „tought“ pak chvíli o fotovoltaice, o Jetson, sní o tom, že obletí farmu, že má 13 vrtů na vodu, kombinace větrných pump a elektrických na solární panely, ty větrné se mu pokazí tak jednou za 5 let, ale umí je opravit, kdežto ty elektrické musí poslat na opravu, jak jeho otec  byl geolog, tak uměli najít vodu a nemuseli vrtat hluboko (od 2 do 10m) říkál, že v horách mají vrty až 150m, mluvil o udržitelnosti, že když vodu používají jenom pro sebe  a na zahrádku a na napájení ovcí, tak hladina neklesá, protože nezavlažují pole, objetí farmy je tak 2x týdně a je to 60km, sní o tom, že bude jezdit v pickup na elektřinu, Toyotu mají na benzín, naftová je moc drahá. Trh s kožešinami je fair, mají agenta (měli v Dánsku) kam dopraví kůži a  aukciují kůži , která je rozdělena na více než 100 kvalitativních žebříčků. Každá kůže má tag, a peníze tak mohou jít přímo producentovi, nikoliv velkoobchodu a platí se 15% agentovi. Postěžoval si na válku Rusko-Ukrajina, že jejich velký odběratel byli Rusové a tam se ted může vyvážet jenom přes Turecko. 

Pak ještě zabrousíme na ekonomiku Namibie, postěžuje si na RosAtom, který na východě Namibie má licenci na průzkum a našel ložiska uranu a teď usiluje o licence na težbu. Težit však chce metodou louhování pomocí kyseliny sírové, což pak má devastační následky na krajinu, jak to známe u nás v Ralsku. A jsou velké zásoby podzemní vody v oblasti, kterou využívají farmáři a tím by tuto vodu težbou uranu znečistili. Ale ti politici, co vládnou…

Ale už musíme pokračovat dále, rozloučíme se s Adrienn a Jorgem, moc milá společnost.

Zase polykáme kilometry po prašné „dálnici“ dojedeme do Betta, zde tankujeme, venku vedro a podaří se nám předjet jedno auto a tak před námi dálavy bez prachu, co táhneme za sebou. Projedeme mezi velkými kopci, otevře se nám zase další planina a prašná silnice jako podle pravítka a tu najednou vpravo od silnice  – žirafa ☺ zastavíme, chvíli kouká po nás a my ji asi moc nezajímáme a tak si majestátně odkráčí. Sara to zase rozjede z kopce, Toyota občas zapípa, jak se nám snaží naznačit, že 80 je limit na gravel cestě, a vlevo skoro vidím zázrak, uprostřed ničeho je airstrip a Pilatusem a má německou registraci (D-FCYW). Přes to, že tam je cedule „ No acces“ tak se tam jedeme podívat, pilot Martin je z mnichova a jsou na cestě z Evropy už měsíc a má kopilota z Vídně. Je spalující  vedro a tak pokračujem dále až k Sesriem ( šest kol  – hluboká studna, co vytahovali vědra s vodou). Platíme u brány vstupné 600 NZ za osobu a camp, a jedeme do kaňonu, což je průrva v zemi vymletá deštěm a asi na začátku je i pramen. A už asfalt do Sossuvleyi, prostě cesta pro turisty, 60 je rychlost na ceduli ale Toyota nás pustí až 80 než začne pípat. Na konci dlouhého a širokého údolí (opravdu širokého deset km) je parkoviště kde začíná písek a hned za pochvíli se zahrabeme do písku, ani zařazení 4×4 a záverka nepomůže, musíme redukci a ani to. Odpustím pneu na 1,5 baru a to pomůže a jedeme az na konečné parkoviště. Chvíli honíme orinxe který se schovává za stromy , pak pěšky asi 2km za dunou je bílou pokrytou bilou vysráženou minerálem, kde jsou 1000 let staré vyschlé stromy – místo vzniklo tak, že duna zatarasila cestu vodě, která zde „končila“ a tak vše uschlo a jak tu není vhlkost tak netrouchniví. 

Zpátky k autu, ještě za námi jdou 2 ale namají auto, což pak nahlásíme u kiosku a hlídač vyděšeně vyrazí je hledat. 

Duna 45 malá zastávka Julie má tendenci vylézt nahoru, ale už je skoro tma a tak po chvíli sejde zpět. (Pozn. Julie, došla jsem skoro na vrchol, duny hodně zkreslují vzdálenosti – výklad, ano vylezla až nahoru, byla úplně v dáli nahoře). Do kempu dojížíme za úplné tmy , chvíli hledáme místo, kde máme campovat, ale nakonce najdme a na ohni grilujeme jehněčí, co jsme koupili v zdejším obchodu. Šakal  by taky chtěl, ale nepodělíme se.

Večer šakal u ohně, chce se kamarádit, protože máme jídlo 

sobota 5. října 2024

Nakonec jsme pro návštěvu duny za svítání vybrali Dunu Eli. Na rozdíl od své slavnější sestry, Duny 45, má několik nepopiratelných výhod. Je deset krát blíž – jen 4,5 kilometrů od našeho campsite a je nižší.

Rozhodnutí jsme ocenili ráno. Sice se nám podařilo vstát v 5:30, vyjeli jsme ovšem o 45 minut později, kdy do svítání chyběla čtvrt hodina. Přesto resp. díky blízkosti Duny Eli se nám podařilo zachytit východ slunce těsně před vrcholem.

A co všechno přináší výlet na dunu? Za prvé všude je písek, hodně písku, nohy se boří, těžknou. Písek je všude, v botách, zubech, očích, vlasech. Chůze po hraně duny spouštů do údolí minilaviny ve formě padajících písečných zdí. 

Za druhé zažijeme zmenu perspektivy. Jakkoliv duna na první pohled vypadá jak malý písečný kopec, při výstupu se zdá nekonečná.

Konečně do třetice, duna není hora a písek není sníh. Sjet po zadku holou dunu nejde. Ale dá se seběhnout. Je to skvělé.

Vracíme se zpět na campsite, snažím se udělat vajíčka, bohužel vítr zvedá všudepřítomný prach/písek a tak ho drtíme mezi zuby. Zabalíme, vše je pokryto prachem. Snažím se dofouknout pneu kompresorkem, co máme ve výbavě, ale za chvíli se přehřeje a moc už nefouká, ale trochu dofouknu. Jdeme ještě na kávu, dopisujeme zápisky, při odjezdu jsme trochu zmatení, musíme zpět k bráně do údolí a zaplatit (600 N$ za osobu). Pak už vyjedeme ven, ještě k benzince, dofoukneme pneu a čeká nás asfaltová silnice, tedy do první křižovatky. Pak zase široká štěrková cesta a rychlostní prudič na nás zase zarputile pípá po překročení 80. Zastávka v Solitaire, benzinka, camp,  tak si představuji Texas – starý rezatý auta. Svačinka v podobě pečiva, má tu být neměcká pekárna, a nakupuje/zastavuje tu spousta lidí. Krajina se mění v úplnou poušt, kopce zmizely na obzor a vlnkovatá cesta je stále rovná jako podle pravítka. Pak další změna, z rovné placky se poušt změní na kamenitou s výraznými údolími a jezdíme nahoru dolu, teď chvíli po asfaltové silnici. A zase změna, teď už poslední, vyjedme na planinu a už rovnou šterkovou cestou míříme k Walvis Bay. Před městem jsou laguny, vidíme plameňáky a už jsou vidět taky průmyslové věci, pravděpodobně těžba nerostů. Město je nepěkné, skoro nemá centrum, nízké budovy, průmyslové haly, ale dojedem k přístavu a hledáme, kde se najíme. Skvělá restaurace, s výhledem na moře, tedy zátoka u přístavu a spoustu jídla (až moc, že pak vynecháme večeři) Ještě hledáme, kde se dají objednat mořské kajaky na výlet za tuleni, a pak odjíždíme k ubytování – Lagoon Chalets&Camping. Najdeme si místo, nahlásíme ne recepci, a ještě výlet do obchoďáku za /před městem, kde si dobiji kredit na data na SIMku. Při návratu zjistíme, že naše místo někdo zabral, ale nu což, postavíme auto vedle do takového „dvorku“obehnaného do výše 2m stěnou z rákosí(?), pravděpodobně ochrana proti větru. Jdeme ještě podél moře zpátky k přístavu, musíme trochu slehnout to množství jídla, je odliv, měsíc srpek je malinký a spousta plaměnáku se brodí nízkým mořem. Dojdeme k baru Raft, kde je tedy extrémně pomalá obsluha a tak čekáme na drink asi 25min, a ještě je úplně jinej, nežli by se dalo očekávat. Mochito sestává ze tří panáků Baccardi a blíže neurčené peprmintové věci. Nikde na světě něco podobného není. Místní pijí zářivě fialový alkohol. Je zjevně oblíbený a jmenuje se Po10Cy. (poznámka dkk – měl jsem gin/tonic a ginem nešetřili) 

Zpátky zase podél moře, hladina klidná jak nefouká a je od moře chráněno poloostrovem PelicanPoint.

Neděle

Vstáváme, jako obvykle, snídaně, odvezu holky na výlet na mořském kajaku –  tuleně, jedu na autovýlet kolem přístavu, industriální zóna, taková šedivé krabice. Vracím se do Lagoon camping, vytáhnu krabice a umyju nádobí a krabice, a snažím se zbavit všudepřítomného prachu. Vše mi nakonec trvá celé dopoledne, výletníci se vracejí na poledne, a při skvělém jídle na pieru vyprávějí o lachtanech a celém výletu na Pelican Point. Diskutujeme o dalším postupu, navrhuji, že místo SkeletonCoast pojedeme do Sandwich Harbour, což je výrazně blíže, bohužel je k výletu potřeba permit, který je potřeba si opatřit v kanceláři, a tu zrovna (neděle) zavřeli v 13:00. Obcházíme agentury, zda nemají permit, ale všude nás odmítnou, že až zítra. Ještě vymyslíme výlet, že pojedeme na PelicanPOint, tam, kde jely holky kajakovat, což obnáší malý výlet kolem továrny na výrobu soli (v WalvisBay se vyváží 1mil t ročně) kamióny se nákladem potkáváme neustále. Jsou tu mělké laguny, některé jsou růžové, sůl po vyschnutí shrabují gradery a odvážejí velkými dumpery. Dojedme na konec cesty a pak už jenom moře, vlny, pobřeží, kde vlny buší do písečné pláže. Na pickupu Ford Ranger sedí chlapík a pozoruje, chvíli se bavíme. Dodám si odvahy a jedeme písečnou planinou směr maják, jde to celkem dobře, ale pak na chvíli ztratím pozornost a zahrabeme se. Vycouvat nejde, tedy chvíli se pohybujeme, ale pak bohužel se kolama zahrabeme úplně. Chvíli s tím mudrujeme, vytahuju rýč, ale nic. Stopneme si kolemjedoucího, identifikuje problém, jako málo odpuštěné pneu, vypustí až na 0,5bar, pak natáhneme popruhna tahání, ale není to jednoduché, musí několikrát trhnout, než se nás podaří vyprostit z hlubokého písku. Dojedeme na PelicanPoint maják, bohužel „No day visitors“ , tak vystupujeme před a jdeme se podívat na lachtany, kteří před námi utíkají do moře. Cesta zpět proběhne už bez problému, dojedeme nakoupit, dofoukneme pneu na 2,2 a pokračujeme skrz příměstskou čtvrtí s spoustou života na ulici na cestu k Bird Island, což je umělá platforma, kterou vystavěli v moři na sběr guana, což bylo velmi ceněné hnojivo, před vynálezem výroby amoniaku Haber-Bosch cyklem , na platformu vede lanovka, na odvážení pytlů s hnojivem.

Do Swakopmundu kousek, míjíme developerské projekty na pláži, vypadají mrtve. Trochu problém, v námi vytipovaníém campsitu je plno, ale kousek k pláži je další luxusní s vlastní toaletou a přístřeškem pro vaření. Jdeme k pláži, vidíme plážovou restauraci, vlny a vitr buší, ale zde přítomní skotové, pracující na vrtné plošině koupili dříví a tak v koši plameny hřejí do okolí. 

Pondělí, mrholí, takové pomalé ráno, zabalíme, jedeme do města, hledáme prádelnu, v první by nám vyprali za 2 dny, druhá na okraji je zavřená, 3ti. Atlantic laundry je na takovým dvorku, kde jsou kolem dokola jsou něco jako garáže na nákladní auta a v dvou provozují prádelnu, smlouváme o čase, usmlouváme na 14, chvíli hledáme naše telefonní číslo, ale nakonec jsem jim ho schopni poskytnout. Pak hledáme  NWR úřadovnu, kde by jsme měli koupit permit na Sandwich bay, první pokus je neúspěšný, budova ministerstva je v rekonstrukci – tak odjíždíme zase zpět na okraj města, cestu už známe, a v malé budově nám milá paní za úplatu 500 N$ vystaví papírek, ještě se ptá, zda jsme schopni tam dojet, zda máme 4×4 že cesta přes duny je nepřehledná my ji slíbíme, že pojedeme podél moře. Teď nezbytná a slíbená procházka městem na nákupy. Procházku městem kolem Woermann haus (to byla německá shipping společnost předválečná) k moři, na pier, kde je restaurace (na konci mola ☺ ) pak do malého obchůdku kde strávím čas psaním a telefonováním. Oběd v Anker house, nemají wifi, dobré jídlo, servírka nakonec nespokojená, že nedostala tak velký tip, jak očekávala. Nákup v Metro, neměli vše, pak dokoupíme ve Sparu, vyzvedáváme prádlo, ještě je v sušičce. Pak hurá, směr na Walvis bay, tam dotankujeme a již známou cestou kolem továrny na sůl dojedeme k pláži. Upouštíme pneu, řadím 4×4 a závěrky diferenciálu, a po písku na pláži směr jih, Sandwich bay. Toyota se kolébá v vyjetých kolejích ale jedeme 60 úplně v poho, z auta vidíme tuleně, některí to mají už za sebou , racci mají svačinu. Koleje pak vedou do dun, tam ztratíme cestu a po několika pokusech se vracíme zpět k pláži, kde najdeme ceduli, „ No acces on high tide“ což aktuálně je, tj snadbá cesta po pláži už je pro nás zavřená. Cestou zpět vidíme osamělého tučňáka, asi zabloudil. 

Na dunách  chvíli jezdíme, člověk nikdy neví, co čeká za vrcholem. Další duna, rovina nebo prudký padák? Po chvíli adrenalinové jízdy se ukáže, že je jednoduché ztratit směr a orientaci v dunách a je dost těžké ji najít. Zachrání nás moře, projíždíme příbojem a je to super. 

Přes Walvis, kde tankujeme a dofukujeme pneu, měli jsme spotřebu 30l/100km směr Swakopmund, a WindPomp 14, kde dojíždíme za absolutní tmy, chvíli s ostrahou diskutujeme, že bychom zde rádi spali, volá a pak campsite 9, druhá řada od moře. 

Camp je prázdný, v krbu rozdělám oheň a na dřevěném uhlí grilujeme zakoupené maso v Sparu. Ješte nám vypnou elektřinu v zásuvkách mají tu solární panely a tak svítí jenom světla asi z baterie. 

Ráno se loučíme s oceánem, naposledy na naší cestě. Chladný, temný, vlny a krása. 

Úterý. 

Kavárna Henies Bay, chceme koupit permit na kráter, nikdo tam není, dostanu telefon, která ma pak vyhodí, že permit není. Pokračujeme  Asfaltovou  pravítková cesta, nic kromě pouště, pak cesta šterk Tak jedeme do Brandberk mountain na skalní malby WhiteLady Painting, které jsou datovány 5.000 let BC. White lady je záměna, neboť postava s bílými noham je šaman, který je má zaprášeny bílou prachem z tance extází. Černé malby jsou 7.000 let staré, barevné jsou asi o 2.000 mladší. Zobrazení jsou kromě lovců, šamana a sběračů také tučnáci, a další zvířata, což ukazuje, že křováci znali i cestu k moři. Je tam i kostra, kterí pravdpodobně zobrazuje i návštěvu za řekou Hád, zobrazení jsou i minotarové, kde  jsou lidé s hlavou býka, nebo tělo býka s lidskou hlavou. To vše nám vypráví Alfons (+264816710207), náš průvodce cestou k pravěkým malbám.  

Objedme kousek pohoří, luxusní kepm White Lady campsite, večer jako obvykle grilujeme maso.

Středa – White Lady campsite 

Vyzvedneme Alfonse, máme s ním domluveno, že nám ukáže pouštní slony, cesta podél řeky, sloní stádečko, a pak jeden osamělý, už za zenitem, 70+, pak pokračujeme podél řeky až do Soris-Soris, kde má dcera školu a on jde na třídní schůzku.

Pak zase šotolina, nikde nikdo, dojedme do 

Khorixas, město, kde nic není tak kava na benzince, a asfaltem do 

Outjio – malebné město, oběd, zákusek s kávou v německé kavárně. Tankujeme, nakup Spar.

Asfalt až do Etosha parku

Dojíždíme do Halali campu, ještě těsně před setměním jdeme navštívit místní waterhole, což je místo s vodou, kam se stahují zvířata, aby se v suché stepi napila, máme štěstí již po 3tí a vidíme sloní rodinky, zebry a pak už v úplné tmě i nosorožce, kde poznáme jenom stín přes vodu. Zapálím oheň a grilujeme, mám lehké zadostiučinění, místní zvěřina se nedala koupit a tak ještě mám rib a T-bone steak. 

Čtvrtek Halali Camp

Ráno vstáváme brzo, před 6, ještě tma a jdeme se podívat na waterhole na zvířata. Nejsme sami, jsou tu s námi další pozorovatelé, ale vidíme kromě malých křepelek jenom několik stád zeber, což pak v průběhu dne bude mimo antilop(jelínků) nejběžnější zvíře. Pak ještě zpět do stanu, ale moc se nedá spát, jak okolní nocležníci dělají hluk s balením a jídlem. V plánu mám dnes pozorování, scenic point je o ničem – je to uprostřed planiny a široko-daleko není nic (možná to je ten point). Pak další waterhole, zebry, jelínci i cesty, ty nepočítáme. Zastavíme se zpět v Halali, na kávu, obsluha je milá ale vůbec(!!!) nestíhají a zmateně pobíhaji a usmívají se ☺  Najdu si cestu zpět do Okaukuejo, která je jiná, nežli kterou jsme přijeli, přes dvě waterhole, je úplně rovná jako podle pravítka ale jsem pomalej a nedocvakne mi to. Jedeme tedy jinak, cesta je šterková ale pak v jednu chvíli navigace ukazuje, abych pokračoval podél elektrických sloupů, kde to na cestu úplně nevypadá. Je to tak, asi kdysi tam byla obslužná cesta k sloupůmn, ale teď je to není cesta, ale jedeme stepí skrz na skrz podél sloupů. Jímá mě hrůza, jak dlouho, ale 30km. Pro zpestření se objeví překážka v podobě 2 sloních lebek ležících uprostřed, musíme je odsunout. Asi po dalších 30 min, narazíme na širokou prašnou, vedoucí jih-sever, a po chvíli zkoumání se po ní vydáme. Máme štěstí, potkáme dva nosorožce, vedle cesty, utečou a pak téměř na konci i k jednomu, co se nebál jsme si přijeli buší. Máme respekt, pozorujeme ho na 25m. Pak už jenom žirafy, šterková roleta a dojeme do kempu, kde je skoro vše zavřeno. Relax, bazén, nejde wifi, což Sáru trochu prudí.  

Pátek se ráno jdeme podívat na waterhole, stáda slonů, káva v místní restauraci,  pak snídaně, vajíčka, zabalíme a jedeme na projížďku po waterhole. Místa se liší, někde je hodně zvěře, sloni nevyjímaje, žirafy, pštrosy, oryx a antilopy – ty jsou všude. Ale – zastavíme u průvodcovského auta a vidíme ve stínu rodinky lvů ☺ . Pokračujeme, myslíme, že to je higlihgt výletu, ale další waterhole ukazuje lví pár, jak obsadili a jenom slon si dovolí se přiblížit, antilopy s povzdáli sledují, zda taky na ně zbyde voda. Pak dojedeme do Olifantsrus Game Campsite, venku je vedro na padnutí, ale mají most k waterhole, kam pouští vodu a tam osamělý slon pije vodu a oplachuje se bahnem.Pak cesta zpět, návštevy dalších waterhole, ješte se zastavíme na kontrolu, zda lvíčata jsou stále ve stínu a už jenom zpět do campu. Stavíme stany, bazén a objednaná večeře. Steak z orynxe, tuhý. 

Sobota 

Vstáváme ráno v půl 6té, odjíždíme otevřenou Toyotu, průvodce nám ukazuje východ slunce, je zima, ale nakonec z vysílačky něco zachrčí a zrychlíme a potkáme majestátnou lvici, která jde stepí směrem k napajedlu. Potkáme také sloní stádo jak okusují akacii, a jezdíme kolem napajedel sem a tam, a znovu lvice, nosorožec a obvyklá stáda springbooku čeká, až velká zvířata se napojí. Julii králiček na cestě byl zpestřením, ani průvodce si ho nevšiml.  Dojedme, kávička , snídaně, zabalíme, a odjíždíme do Outjo. Nezbytná zastávka, káva , dort (!!), tankujeme 75l, předtím 25l na campu. Asfaltová pravítková silnice, zastávka na WC a občerstvením, Windhoek, a Urban Campsite (https://www.urbancamp.net/) , skvělé místo s vynikajícím barem, Gril, ribeye steak na grilu jako obvykle, tohle nám bude asi dost chybět. 

Neděle už je ve znamení balení, odevzdáme Toyotu, která nás dovezla spolehlivě tam kam jsme chtěli po cestách necestách a počítadlo ukázalo, že 3.800km jsme tady natočili převážně po štěrkových cestách. 

Postřehy

Čelovka, zkusit si objednat uzavřené krabice, do kterých si pak dát věci (měli jsme je na nádobí). Je tu velmi prašno. Nebo lodní pytle, cokoliv, co sá dá pevně uzavřít

USB nabíječka do 12V zapalovače

Mít sebou powerbanku

Na místě si koupit redukci do zásuvky na EU plug, brousek na nůž, malou plechovou lopatku na oheň – dřevěné uhlí

Koupit si gumové knoty na díry v pneu (my jsme nepoužili) 

Tipy :

Zkusit se dopravit do Luderitz letadle, asfaltová cesta přes Keetmanshope je asfaltová agonie. To však znamená vynechání Brukkeros Crater a v Aus hotel Bahnhof. 

Dopředu si naplánovat příslušná povolení (Sandwich Bay, …

V Luderitz nebo Swakopmund si zkusit objednat rybaření z lodě, popřípadě z Luderitz je možno s povolením jet do Sperrgebiet do ElizabethBay., kde jsou doly na diamanty

Asi si zkusit objednat letecký výlet do Sandwich Bay – nebo ElizabethBay

Podívat se jeden den, jak Adrienne a Jorg farmaří a vyrábějí kůže

Přiletět v jíný den nežli v neděli, nestihli jsme nakoupit a pak je to ztráta celého dopoledne 

Prý auta z AfriCar jsou z Walvis Bay a vozí je do Windhoeku

Plánovat si noclehy tak, aby se stan rozbalil před setměním

Zvážit, zda je potřeba stan na střeše, všude krome Brukkeros a Aurubes byly lodge. Zda příplatek za stan je odpovídající. 

Lety balónem – jsme to odmítli, ale asi nad pouští jsme to měli dát..

Koupit si SIMky na letišti, nové, dobíjet kredit se dá skoro všude, takže asi nejlíp je  asi data na týden. V městech je všude LTE, ale to zmizí za okrajem města. 

.