Pokračování putování s „po vlastní ose“

Toyota LandCruiser Prado s Jolanou se tento rok vydal na jihovýchodní putování a tak projeli Turecko, Irák, Irán, Oman, Saudskou Arábii, a i na hranice Jemenu se dostali, bohužel neměli ty správná víza a tak otočili a další cesta je nasměrovala na východ – cíle je dojel do Bangladéše. S Michalem jsme se připojili na cestu Pákistánem, což vyžadovalo trochu koordinace, neboť původní záměr byl přejet trajektem z Ománu do Iránu nevyšel a tak Jolana s Vítkem museli objet celý Perský záliv a měli jsme se potkat v posledním íránském městě u hranic – Zahedán.

5.-17.5. 

Let PRG-Istanbul-Teheran, let s Turkish, dobry servis, v Praze v salonku si dáváme piva, budou to jedny z posledních, ale je to Budvar, bohužel  státni podnik

V Letadle sedíme úplně vzadu a uzmeme si pak další volný sedadla na 3, je to  super, spousta místa. 

O půlnoci doletíme do Teheránu, čeká na nás domluveny převoz i s letenkami do Zahedanu, noční přesun z mezinárodního letiště na domácí, je 02:30, chlapíci se ptají Michala, co že to má za vodu, ale láhev od místní dobré vody,  plna alkoholu projde, Michal je lišák a v čas alkohol přelil do správné lahve.  

Polo spíme na lavičkách, těsně nad ránem v 6:00 odlétáme do Zahedanu, na teheránském letišti , kde je plno vraku letadel bez motoru, starý B737, s přeplátovanou kabinou a velkými nýty.

Zahedan letiště je v polopoušti, projdeme kontrolou bez problému a venku kolem 8 už je vedro a Jolana s Vitem na nás čekají. Jedeme do jejich hotelu, kde si trochu odpočineme. Bohužel ho mají jenom na jednu noc  a tak se musíme přesunout jinam, hotel SALEH, naštěstí to je jenom za rohem. večerní procházka po městě, všude prach a prodíráme se stánkami a lidmi, co ožívají až s západem slunce. 

V pokoji máme sice klimatizaci ale bedna klimatizace drnčící celou noc nás nenechá moc spát a tak vítáme ráno. 

Ráno odjíždíme na pakistánskou hranici, Vitovi a Jolane se včera nepodařilo-nechtělo  natankovat, máme  štěstí, předběhneme obrovskou frontu nakláďáků a na benzince  dostaneme 60l nafty zadarmo, normální cena je 0,2kc za litr, pro cizince je 2Kc za litr, všechny osobní auta tankují benzín a my s naftovým autem jsme tu velkou výjimkou.  Mám na sobě ománský obleček a tak výběrčí na benzince na mě koukne a jenom mávne rukou, prostě jsem bílý sáhib. 

Poslední zastávková možnost,  Mirjaveh, poslední město-vesnice před hranici, snažíme se domoci kávy-čaje, ale neúspěšně, kavárnu nikde nenajdeme, čekám v fronte u pekaře a dostanu chleba zdarma, ujme se mě starší pan a předběhnu frontu a dostanu jeden nekvašený chléb zdarma přímo z pece.

Hranice – iránská hranice v podstatě bez čekání, projdeme hned, čekáme chvíli na karnet, pak popojedeme na pakistánskou stranu, tady nás rozdělí na auto řidiče a já s   s Michalem jdeme pešky skrz, malé komplikace, ze nemamme ubytováni v Quettě, kam chceme dojet, takový malý výslechy, jestli tam někoho známe, podcenili jsme přípravu, měli jsme si najít hotel na googlu a byli by spokojení. Po projití hranice nasedneme a rovnou nás eskortují do 

Taftan , policejní stanice, zavřou nás do dvorka, jedna místnost s ventilátorem u stropu, naštěstí víří vzduch, je tedy doost vedro. Jola s Vítem mohou s doprovodem do města jet nakoupit, vaříme na vařiči čaj, u plechový brány je starší děda s automatickou puškou a tváří se, že hlídá, ale moc jsme tomu nevěřilim že by nás ubránil před nájezdníky. 

V pondělí je naštěstí den eskorty, ráno před 9 odjíždíme, krajina je poušť, ale bydlí tu sem tam lidi. Míjíme  velbloudí  oázy  s palmama, ale převážně kolem silnice je písek.  Eskorta nás doveze do další policejní stanice, kde si opíší naše pasy a viza, a tato procedura se opakuje asi 2-3x, pak už jenom si je jenom  fotí.

Silnice se vede podél železniční trati, uprostřed dne je tam roztržená vlak, ale vidíme, že nějak to opravují, nezastavujeme, neboť před námi je pick-up s dvěma samopalníky.

Blížíme se k horám, krajina je o trochu zelenější, jsou tu solární panely s čerpadly na vodu ze studní  a tak tu jede zemědělství, čerpají vodu do velkých nádrží a pak rozvádějí do jednotlivých políček soustavou zavlažovacích kanálků.

Překračujeme spoustu suchých koryt, asi když zaprší tak je to vše pod vodou, ale nejsou stromy nebo lesy tak  voda  odplyne.

Eskorta to má občas zorganizovaný, že na předávacím místě už na nás čekají další, občas nás popoveze místo Levies vůz s POLICE, ale jenom abychom nečekali a doprotivky další eskorta Levies.

Před Quettou je tunel a “sovětská dálnice” trochu zácpa v tunelu, ale projedeme, za tunelem další Levies, motorky, už skoro tma a málo svítí , protlačujeme se strašným provozem v Quettě, občas na nás musí čekat, jak za nimi nestíháme projet. 

Quetta, Bloom star, jediný a povinný hotel, na ulici pro jídlo nesmíme, tak nám ho někde seženou a jíme na zahrádce uprostřed hotelu a kolem nás jsou pavlače. 

Hotel je nic moc takový ošklivý pokoj, myslím, že nemá klimatizaci.

Snídaně ráno zase na zahrádce, trochu problém s objednáváním, slíbí, že čaj, a pak dlouho se nic neděje, .. ale nakonec to zvládnou.

Eskorta nás odveze do vládni budovy, pro NOC což je dokument, kterým se pak prokazujeme dále, celkem rychle, všude milí, ale nastane problém, že nám NOC vystaví do Karáčí, to jsme nějak dobře nedomluvili, což je zase zpět přes cely Balučistan až k moři. Uff, takže místo směr na Gilgit jedeme na placku Indusu, nu což. Uzmu papír, napíši, že chceme vyměnit peníze, koupit SIMky Nortel, a nakoupit jídlo, bez toho textu nám nerozuměli, ale postupně takto jedeme, vždy s Leivies, kteří hlídají okolo nás, s automaty a prsty na spoušti před námi řídí dopravu abychom projelo. 

Peníze měníme, Michal trochu zapochybuje o počítání a Levies hned přiskočí, jsou fakt pozorní, naštěstí jsme si nerozuměli – já počítal bankovky á 5.000 a Michal chtěl výslednou částku.

Nákup Nortel obdobně, ofotí pasy-vize a po slibují, že za 5h budou fungovat, což se nestalo, pak sice volání šlo, data nikoliv, ale zase. Byly  v Pakistanu protesty, jak zavřeli Khana (byvaleho premiéra do vazby) tak vypnuli domácí internet

Doprava přes den není o moc lepší, eskorta nás na motorkách protahuje městem, občas zastaví dopravu, abychom mohli projet, na periferii nakupujeme, snažíme se vnutit Leies alespoň vodu, což chvíli odmítají,ale pak nějak to dopadne. 

Za městem ještě focení, Jolana se seznámí s pohlednými Levies, 

Tunel, a směr Khuzdar. Zastávka na oběd, mysleli jsme si, že to je fast food, ale trvá to dlouho, na social-talk přivedou místního veterináře a dlouhou to trvá. 

Btw, praktikujeme socal talk s každou eskortou, co to jde aby jeli „fast, fast, go go“  což pak opravdu někteří předjíždějí z-leva z-prava

Khuzdar, myslíme si, že nás eskorta bude střídat, projedeme městěm , a na konci se s nimi pokoušíme domluvit, že je tma černočerná a dále nejedeme. Teoreticky podle Google jsou tam hotely, ty ale nevidíme, dojedeme do nějaký vládní ubytovny, a nastal problém, nečekají nás a tak místní vedoucí to neumí vyřešit a musí si zavolat posilu větší šarže. Jsou to dva pokoje – apartmány, klima nejede, snad nikdy nebylo zapnuté, plesnivý zdi, navoněný… 

Dostaneme čaj, hlavní vedoucí uzná naše NOC, že za tmy nesmíme, ale nemá taky povolení nás ubytovat, telefonuje někam do centrály, mezitím vystěhují ty lidi, co tma bydleli v pokojích, Levies spí u vchodu na zemi s kobercem a ještě je zdvojí další  parta. 

Ráno dostaneme vajíčka, čaj jsou moc rádi, že se nás zbavili a s eskortou odjíždíme. Nocleh je v ceně, ale snídani si musíme zaplatit 

Zemědělská krajina, zavlažování, eskorta nás přebírá za jízdy, hltáme kilometry, občas přes nějaký průsmyk, kamiony plné kamení , a dorazíme do Karáčí, kde před opouštíme Balučistán a poslední moped s jedním Levies na nás zamává a jsme volni. 

Před vjezdem do Karáčí ještě kontrola, trochu zmatek, nevědí, co a námi, ale propustí nás.

Průjezd nakonec úplně v pohodě, bez zdržení, pokud přijmeme fakt, že se nejezdí v pruzích, co jsou namalovaný na silnici, tak vše nakonec projede a popřípadě využívám vlastnosti našeho Landcrusier a umíme přejet i hluboké díry případně i navršenou zeminu, po krajnici a hlavně se nebát.  Na googlu najdeme restauraci, která má vysoké hodnocení dojdeme na steak , fuj, nebyl dobrý, zasypaný parmazánem.

Pak na ubytováni, slvaná Bond beach v docházkové vzdálenosti, chvíli to nemůžeme najít, ale nakonec skoro ok, hlídač s brokovnicí u vchodu, klima na pokoji, ale čisté .

Vyrážíme do okolí, Kafe praha, V&J  jdou na pláž, pojezdí si bugy, před kafe praha je zase brokovnice, dortíky, obrovsky cappuccina, ještě jdeme se pokusit koupi džus, nejlépe pomeranč, ale moc neuspějeme(tedy vůbec) 

Ráno hrobka zakladatele Pakistanu, Muhammad Alí Džinnáh, objíždíme kolem dokola, obrovské mausoleum, zavřeno dovnitř, ale nakonec eskorta nás pustí s tím, že jsme zahraniční delegace ze vzdálené Evropy. 

Michálek platí 10 r za uskladnění bot, já se nikoho neptám a boty si dám do šteláře a jdu, bosky je na kamených mramorových deskách docela horko a tak nás pálí chodidla. 

Odjíždíme směr Thatta, nekropolis, utečeme strážníkům že jsme nešli přes vchod, průvodce nám ukáže hroby a pak nás pustí i do zavřených, strážník nás dohoní, ofotí si pasy, je spokojený  a pak nás už jenom otravovali zombii před autem. Je 40+ ve stínu, opravdu vedro. 

Hydebarat, ubytování co jsme vybrali je fakt špatné, naštěstí průchodem je další, o trochu lepší s fejkévý názvem  Sheraton inn. Rikšou jedeme  do města, na bazaar, kupování látky, hledání krejčího, domluva s překladatelem, smlouvání, aby to ušili hned večer, rikšou zpět, McDonalds a kofola. V noci ještě přivezou obleček pro Michala, musí se fotit i s krejčím, původně delivery nás nemohli najít a tak pomohl až recepční dole

Rano foceni u tanku, I love Pakistan 

Sehwan,  most přes Indus, šíitská mešita, obehnaná vysokou zdí, hledáme vchod, obcházíme kolem,  pak po kontrole nás pustí dovnitř, zde jsou smíchaní ženy a muži, pak nás odvedou  do vedlejšího komplexu budov pro poutníky, podle našeho odhadu probíhá výslech od tajné policie, zavřeli nás do pokojíku, a vedli jsme sáhodoudlouhý moudrý  řeči. 

Pak jdme dále okolo na jídlo, jídelna rohu, dáváme si dal, čekáme na čaj, pak k autu, hlídají ho místní policie, prodíráme se městem za obrovského provozu. 

Mohendžodaro, pahorek velmi starobylé civilizace,  odbočíme dříve  a hned na nás policie posílá smsky, kam to jedeme /telefonovali, proste nás sledovali.  Citadela, původní civilizace 3000 BC, hliněné destičky, teď je na citadele hindska svatyně. Máme průvodce, který se na nás nalepil, ale vlastně je to pěkný, že máme i s výkladem.  Pěknou angličtinou nám to vše vysvětluje, je vedro, pálené cihly, všichni ostatní návštěvníci se s námi chtějí fotit.

Pokračujeme podél Indusu zemědělskou krajinou. Larkana, hotel v podobě bungalovu,  klima funguje, bazén je vypuštěny, jdeme ven na obhlídku do okolí, bohužel kolem nic není a tak se vrátíme vedle hotelu na barbecue restaurace, hnusný těstoviny a nepěkná ryba.

Další den máme na programu hrobku Benazir Bhutto a otce Bhutto, nechtějí nás pustit dovnitř, nejsme objednaný, neumí anglicky, nakonec jim ukážeme jako bílí sáhibové  ať odsunou závoru, pak i bránu, parkujeme ve stínu, a jdeme na obrovském prostranství dovnitř na prohlídky spolu s ostatními, pořádají se sem autobusové zájezdy.

Sukkur,  přes Indus, hindu palac na ostrove, je tak vedro , ze i krávy pod stromem, KFC jídlo, a směr Lahore. Tankujeme u benzinky, zase zombii, ale místní policie nám pomůže a zažene je. 

Continental Mulat v Mulat, moc pěkný hotýlek, skoro vše funguje, mluvili anglicky recepce . Hotel je u rušní silnice, předtím zkoušíme 2x jiný hotel, kde bohužel nemohou ubytovat cizince a tak nás pošlou pryč. 

Lahore

 Luxus Grand hotel  opravdu pěkný a dražší hotel – 20.000 rupii na pokoj, předtim zkousime hotel Fort Height view,  vecer jeste jedem na zavirani hranic do Wahga, to je show pro lidi, cesta zpět pres zahrady Sehrezad, velký městský park, hodně lidi, spina, bez vody a vodotrysku. 

Ráno jedeme kolem pevnosti do mešity , obcházíme, kolem, turisticky zombie, ale nakonec Jolana podlehne a zaplatíme 2000 rupie nějakému výběrčímu  a jdeme bočním vchodem, a vlezeme na obrovsky plac, jsme tu téměř sami. Pak ještě výměna oleje v Toyotě,  rychlovka za půl hodiny je hotovo, s Michalem jdeme po okolí, ale nic nás nezaujme a uz jen  po čínské dálnici s mýtem mastíme  na Islamagood. Vítek to pere co to jde, Toyota se přehřeje a přestane klimatizovat a po zpomalení se ochladí a klima začne zase fungovat. 

V Islamagoodi bydlíme v vilce na okraji, nějaké předměstí, předtím spatně zatočím a tak jedu protisměrem (už jsem se adaptoval) pěkný ubytování, ale úplně v prdeli v okolí je jenom sídlištní nákupák a s dvěmi bistry.  Už nemáme na nic siíu a tak jenom pochůzka po sídlišti na jídlo do místního bistra, jsem tam jako zjevení, cizince tu asi ještě neviděli. 

Poslední den, zkoušíme výlet na Tarbala Dam, obrovskou (snad nejvyšší sypanou) přehradu na Indusu,  nerozumíme si s Jolanou, která nás naviguje někam jinam a tak nedojedeme k hrázi, neboť na poprvé nás tam nechtějí pustit a na další cestu na vyhlídku již nemáme čas. Michal pořád sni o Abbottabadu, že  tam přivezeme květiny na příslušné misto, které je zbořené. Vracíme se zpět do Islamagoodu, na letišti se loučíme s Jolanou a Vítkem, pokračují pak do Krákoránu, což jim trochu závidím, ale snad příště. 

Odlétáme z Islambádu do Káráčí, z Káráčí do Dubaje a pak již do civilizované evropy přímo do Curychu a pak již jenom skok do Prahy. V Karáčí máme přestup, trochu oběhneme frontu jako cizinci si to dovolíme, a tak vše stihneme.