málo účastníků, jenom skalní přijeli : Peter, Míša, Martin, Hanka, Vojta
30. ledna – 1. února 2004

Jako již každým rokem, vydáváme se na oslavu únorových multi-narozenin na Støíbrnickou chatu. Letos je úèast oslavencù slabší, jen Peter se s námi vydává do pozdní zimy a s ním je tu Míša, Vojta, Hanka a já, Martin. Miloš sice na dálku slibuje, že vira udolá a dorazí pozdì, ale ani jemu to nakonec nevyšlo. No nevadí, aspoò se o komfort chaty bude dìlit ménì lidí.

V pátek dopoledne se sjíždíme v Chrasticích a po vyhloubení záhrabu pro auta jsme pøipraveni na výstup. O obvyklém parkování u Bystøiny nemohla být ani øeè, protože po záplavì snìhu pøedchozích dní je cesta k Bystøinì beznadìjnì zapadaná. Vracíme místnímu obèanovi s díky lopatu a sledováni jeho nechápajícím pohledem, kamže to jako jdeme, okolo jedné hodiny vyrážíme. Jde to ztuha, na pláni se prvoplazec boøí do nového snìhu po pás a almary na zádech jsou plné dobrot, když ne nejchutnìjších, tak aspoò nejtìžších. Ale nakonec sjedeme do údolí na cestu k Bystøinì a mùžeme zahájit poctivé hamtání stopy s pravidelných støídáním na špici. Co se dìlo dál, si už úplnì do všech detailù nepamatuju. Snìhu bylo èím dál víc, ale byl lehký a zdálo se to zvládnutelné, a tak myšlenku na ústup jsme dostávali nikoli všichni najednou a tak byla vždy momentální vìtšinou zavržena. Nad Zatáèkou smrti se nenapojila tajnì doufaná stopa, byli jsme v kraji skuteènými pionýry. Pøišlo šero, pak i tma, vzduch s výškou øídnul a vítr huèel v korunách smrkù cosi temného. Støídání na špici bylo èím dál èastìjší, zato postup vpøed byl èím dál pomalejší. Pod odboèkou na Mokøiny se povrch snìhu zmìnil vìtrem na tvrdou krustu, na jejíž rozlomení bylo tøeba váhy statného hranièáøe. Po odboèce z cesty do stránì k chatì vše vypadalo už nadìjnì a já se snažil na sobì nedávat moc najevo, že moc netuším, jak chatu najít. Trochu jsme se motali, nìkteøí si i lehali øka, že dál nejdou, ale nakonec se objevila pøízraèná dvoumetrová snìhová èepice na støeše kadibudky a za ní i vlastní chata. Bylo devìt veèer a my to dokázali! Pak už jen odházet sníh od vchodu, najít klíè a neztratit ho, zatopit, najít studánku, vykopat pøístup ke kadibudce a døevníku, prostì rutina.

Druhý den jsme zavrhli pùvodní vysoce sportovní plán sjet na vlak, pøejet na Ramzovou a pak se vrátit pøes Kladské sedlo do chaty, protože se dalo èekat, že na høebeni nebude stopa, a taky se nikomu moc nechtìlo ztrácet tìžce nabytou výšku. Zvolili jsme proto neménì hodnotnou, i když dosti tradiènì vedenou výpravu panenským snìhem do sedla pod Kralièákem. Osud nám nachystal další pøekážky, které jsme však dokázali pøekonat. Vojta projevil své inženýrské schopnosti opravou hùlky za pomoci pøírodních materiálù. Opravou Míšina rozbitého vázání jsem si s radostí dokázal dùležitost mého nìkolik let nošeného, tudíž lehce orezlého, dosud však nepoužitého mini-náøadí. Nakonec mì i trochu mrzelo, že jsme nebloudili v mlze, protože jsem nemohl využít služeb buzoly, byl totiž krásný sluneèní den. Ale i tak se výlet podaøil a všichni byli spokojeni.

Veèer mìla po sportovním programu zaèít spoleèenská èást spojená s konzumací nápojù a gastronomických lahùdek. Zejména jsem opakovanì upozoròoval, že máme pùl druhého litru ginu a ètyøi litry toniku a že neodjedeme, dokud aspoò ten tonik nevypijeme (Krátce pøeskoèím: jeden tonic a jeden gin jsme nakonec donesli zase dolù a dovezli domù a teï odevzdanì èekají v komoøe u nás doma na konec své expiraèní lhùty. Míša dovlekla v souladu se svými filozoficko-stravovacími zásadami asi dvì kila uzeného, byly tu rùzné olivy atd. Vše marné. Smatanovi, taková sviòa budu, že to tu na nì povím, usnuli v sedm. Vojta zaèal v souladu se svými biorytmy v osm zívat a významnì se dívat na hodinky a Hanka to už sama nezachránila. Nu což, vyspali jsme se a aspoò kolem chaty nebylo ráno tradiènì nablito.

V nedìli už nebyl moc zájem o další výlety, takže jsme se postupnì zabalili a zahájili sestup-sešup. Pøišla obleva, sníh ztìžknul, a tak jsme ani cestou dolù nedostali nic zadarmo. Dole na pláních ke Chrasticím už i pršelo, ale obèas probleskující slunce vykreslilo nad zádumèivým krajem duhu. Bylo to pìkné.
napsal Martin