Tady se pokusím shrnout moji cestu Toyotou LandCruiser 95 z Irkutska do Magadanu. 

Celé to vlastně začalo, že predikce FB mi jednou ukázala, jak FB stránka „Po vlastní ose“ a Jolana Sedláčková publikuje nádherný fotky ze svých cest na východ naší milované republiky. A tak jsem neodolal a klikl jsem na „folow“ a tak jednou na mě vyběhlo, že Jolana pořádá autovýlet z Prahy až do Magadanu, což je nejvýchodnější místo v Asii, kam se dá dojet autem po cestě, schválně nepíši po silnici, neboť kvalita může být velmi různá. No a tak jsem neváhal a napsal, že bych se rád zúčastnil 2.etapy, což obnáší podle propagačního prospektu kolem 6.500km a na 22 dní

Před odjezdem máme setkáni v čajovně a tak poprvé se setkávám s části posádky, se kterou pak přes 3-týdny budu trávit v podstatě celý den a noc. Vypadá to v poho, pojedeme LandCruiserem (95 – Prado)  což v mých očích je asi nejspolehlivější vozidlo na takovou cesy (ještě se pak ukáže) Stejné (pozitivní) dojmy jsou asi i na druhé straně a jediné co se mi mračí, že jedou v FB messengeru, což je věc, kterou velmi nerad používám. Nu což. Pak už jen formality, jako zaplatit, získat AB Obmen což je taky vízum a koupit si letenky z Prahy (přes Moskvu) do Irkutsk a zpáteční (tady jsem si koupil dražší s možností změny datumu) z Magadanu – o dalších 5.000km vzdušnou čarou východněji a 4h časového posunu. 

Ještě nežli vyjedeme, tak malé povídání o „Po vlastní ose“ Jolana asi před 7-mi lety zakoupila tyto Toyotu a vydala se s ní na východ poznávat krásná zákoutí naší planety, auto předělané na overlanding, tj s možností spaní a vaření. Cesty má rozděleny na „Velkou cestu“ , „Velké prázdniny“ . Tedy přesněji, nežli byla Toyota, tak byl VW Passat a jak se ukázalo, tak s nízkým podvozkem občas to zadrhlo popřípadě prorazilo a tak nastal čas na výměnu vozu za 4×4 a opravdový off-road. 

Takže už vyjíždíme – přilétáme s Martinem (pardon, zapomněl jsem představit účastníky zájezdu – Jolanu, tu už znáte, Michala, který jel s Jolanou už z Prahy a absolvoval celou cestu na východ po vlastní ose a Martina, který přiletěl se mnou) do Irkutsku. Hned nás vymrazí minusové teploty,  ukazatel je na -32’C ale prý je tepleji. Nejde otevřít auto, posádka byla v myčce, aby se ukázali, že LC je modrý a má vlaječky na bocích. Přijíždíme k hotelu, jdeme na večeři a zpátky do hotelu, uvnitř je přetopeno a suchý vzduch a pak nastává každodenní rituál ráno se zabalit, nastartovat auto, sednout a vyrazit (na východ). Tento rituál je přerušen různými událostmi, které ho zpestří ozvláštní, aby cesta nebyla tak nudná.

Irkutsk je velké město,  ranní přízemní mlha mísící se do smogu, přejížíme Angaru, jedinou řeku vytékající z Bajkalu a vyjížíme na výpadovku, kde se snažíme natankovat zimní naftu. Všude jsou náklaďáky Kamaz, Maz a další ale ntankovat se nám nedaří, neb víčko nádrže přimrzlo po myčce. Vyřeší se v garáži teplým vzduchem a pak už nás nic nezastaví na cestě kolem Bajkalu, ke kterému za chvíli přijedeme. Nedá nám to a odbočíme z hlavní silnice, co se vine podél tratě a skrze vesnici přijedeme na břeh.

Prodíráme se pěšky přes kry a pak už jen širý plochý led kam až oko dohlédne. Máme před sebou ještě další kus cesty a tak po chvíli pokračujeme po nezbytném focení dřevených baráčků až do Enchaluku, kde pak ještě znovu na pláž (!!) a západ slunce, který svou nádhernou červeně zabarvenou padá přes dlouhý výhled pod obzor.

Okamžitě je pocitově daleko větší zima ale do hotýlu je to kousek a tam je vytopeno na 30’C.  Změnilo se i národnostní složení, jsou tu Burjati, potomci Mongolů, Hunů,  pastevci krav a koní, široké pláně stepí přehrazené dřevenými ploty. Jsou to budhisti a tak vidíme i typické stavby s střechami jako v Tibetu. 

Ráno nás překvapí, nemůžeme nastartovat LC, a marným pokusem si vybijeme baterii. Bylo méně než -35’C a tak pomocí elektrického dvouplotýnkového vařiče ohříváme motor zespodu a  

soused nahřívá svoji malou Toyotu aby pomocí kabelů nás nastartoval. PO menší pauze odjíždíme, v Usť Barguzinu kupujeme nabíječku (kterou nikdy nepoužijeme) a hledáme, zda je zimník z této strany poloostrova Svatý nos jsme nenašli a tak večer už jen k termálním pramenům Gusichinskij. Tady místní majitel používá termální vodu z vrtu o 78’C k vytápění 2 chatek a svého domu, kam si chodíme na věčeři a snídani. Z vedlejšího radonového má termální koupele a tak zde mlže přes léto ubytovávat turisty. Po zkušenostech z včerejška demontujeme baterii a tu si schováváme do tepla a tak to bude každý další den.

Výlet do Barguzinského údolí začíná asfaltovou cestou, kterou již známe, a ta bohužel po pár kilometrech končí a dál pokračuje jen šotolina. Nádherné dlouhé udolí sevřené Barguzinským hřbetem směrem k Bajkalu a na druhé straně Ikatským pohořím, na konci termální prameny Umchej, před koncem musíme překonat brod, ale LC nemá problém a pak už jen parkoviště a malý chatkový tábor, kde se zase koupeme, jak venku tak i v budce, která je k tomu vystavena. Vracíme se do Gusichinskij, ještě koupel a pak už jen topíme v kamnech a musíme vytáhnout polínko, abych nepřetopili. 

Ráno se loučíme, s teplou baterií je nastartování úplně v pohodě, a tak jedeme zas k Svatému nosu a ledovou cestou do Zátoky zmijí.

Cesta po ledu je okouzlující, k břehu pak nemůžeme, je zde cedule, abychom zde odložili auto – teplý pramen neumožní aby led byl dostatečně tlustý tak aby unesl auta. Vlezeme dovnitř, je to malé atak se těsně zahříváme teplou vodou, bylo to nároční se v -30ˇC vysvléci a a překonat okamžik, nežli se ponoříme do vody.

Přijedou turisti, my jim žádno místo v pramenu neuvolníme a tak zase odjedou. Pak už ven, máme před sebou ještě dlouhou cestu do Ulan-Ude. Zde je největší hlava Lenina, ale jink anení o co stát, náhodou jdeme do hipsterský kavárny, kde všichni destičkují, pak ještě kupujeme alkohol a zasekne se kasa.  Nakonec úspešně, a odjíždíme najít hotel, což je krásný srub s 3-mi pokoji, velmi pěkný. Ještě demontáž baterie, procházka na večeři, ponurou čtvrtí, čínská restaurace, ale nikdo další. 

Ranní rituál s baterií je úspěšný, projíždíme na dlouho posledním velkým městem s průmyslem, vidíme podnikové teplárny a elektrárny chrlící mračna černého kouře, tady je to ještě obvyklé, žádný plyn zde není a tak jedou na uhlí. Za městem končí asfalt a tak máme před sebou už jenom šotolinu a dlouhé pastviny občas střídají kopečky, míjíme místní budhistické tomby s vlaječky, zde už jsou jenom pastevci v dřevěných domech, zas skok o století zpátky. Blízkost čínské hranice se nám ukazuje – potkáváme před Čitou zelené vojenské ZILy a pásové transportéry s dělostřeleckými radary. V Čitě, zase velké město, trolejbusy, bydlíme v přízemím hotýlku vedle nočního klubu. Zase přetopeno na +30’C. 

Čita  – ráno startujeme bez potíží, jdeme hledat servis, jak se nám na šotolinové roletě utrhl tyčka příčného zkrutného stabilizátoru (to pak nás trápí ještě několikrát, je to dáno zvýšením podvozku a krutou zimou, kdy ocel křehně a tak namáhané tyčky praskají) a pak už zase douhé pláně a jenom polykáme kilometry.

V Mogoche, kde nic není, jenom vlaková stanice Transibiřské železnice, máme 4-postelový pokoj v hotelu Jalta,  relativně zima a dají nám k vytopení elektrickou kostku. Ráno statujeme a projíždíme městem zpět na federální silnici, no není divu že zde klesl počet obyvatel na ½ . A už zase po asfaltu do Tyndy, velké město, bydlíme v paneláku, 3-pokojový byt, paní správkyně přespává v kuchyni, tlačí nás péra, žádný pěkný matrace. Ani večeři nejdeme, sníme nejaké zásoby chleba, co máme. 

Odjezd z Tyndy se mi nepovedl, zabočím moc brzo k benzince (každodenní rituál, občas i 2x denně – doplnění nafty)  a není cafe, které mělo být až na další u výpadovky. Nekonečná cesta, dálnice je federální, tj pěkně upravená a vypluhovaná, míjíme několikrát odbočku z BAMu, která vede až Jižního Bestyachu, což je přes řeku Lenu naproti Jakutsk. Most přes Lenu není , což uvidíme dále. Aldan, zde se již těží zlato, je to hned znát, hemží se to tu Lexusy, ubytování v hotelu Jakutia, jdeme s Jolou na procházku, zatímco Michal navštevuje holiče. Pěkne ostříhán, večeře v luxusním hotelu, skvělé jídlo, točený Kozel z Popovic, jediné na konci, že obsluha nějak nám nebyla schopna přinést účet. Ranní rituál s baterií, v hotelu žádné jídlo není a tak popojíždíme po Aldanu, až narazíme na obchodní dům, kde si dáváme chutnou snídani  – já krupičnou kaši, Jola ovesnou a kluci bliny-palačinky. Cesta na sever je zase federální, co je horší, že nasněžilo a po projetí protijedoucího auta se zvíří sníh a chvíli nic není vidět, stejně tak podobně není možno předjíždět. 

Bez obědu sjíždíme z federální k řece Leně, hledáme zimník, tím se dostaneme přes řeku, je to zvláštní pocit, jet po ledu, a pak proti proudu chceme na Lenské sloupy.

Vedeme diskuzi, že teď večer je nestihneme, a tak se nám připlete v Ulakhan An cafe, kde je učňovské středisko. A taky zde mají pokoje na ubytování, v podstatě nové a pěkné, jenom jsou zde palandy a tak máme pokoj pro 4. Jedinou chybou, že zde nemaj wifi a nejde koupit alkohol – mají suchý zákon. 

Ráno již známou cestou jedeme k Lenským sloupům (památka UNESCO), řešíme, kde bude odbočka, tak pak je značená, ale cesta vede jenom do ½  řeky, dál musíme po svých, ale ty 2,5km nějak dojdeme. V dřevěním srubu nás vítají správci, moc návštěv v zimě tu nemají, a tak po nezbytném čaji a zaplacení vstupného stoupáme po dřevěných schodech nahoru.

Nádherný výhledy, ale začalo trochu foukat, a tak zima. Martin ještě vytahuje dron a Jolou chvíli filmují, ale pak už jen cesta dolů. Zpátky k autu se necháme svézt skútrem, nebyl to ale moc dobrej nápad, skůtr s připojenými sáněmi těžce překonává navrstvené kry na Leně, ale nakonec nás doveze zpět k LC. Cestou zpět po zimníku, to už známe, na kraji města Jakutsk je obchod s alkoholem, kupujeme zásoby. Malé problémy s ubytováním v hotelu Ontario, kde nám nechtějí přiznat změnu data, měli jsme tam přijet už včera.. Po chvíli přetahování a telefonování nás ubytují, ale lehká pachuť zůstává.  Večeře v nádherném srubu, Rossijskoe šampaňské, palačinky s kaviárem, no prostě Jakutsk je bohaté město Republiky Sacha, která je pravděpodobně nejřídčeji osídlená oblast v Rusku, s necelým milionem obyvatel mají hustotu 0,3 obyvatele na km2.

Ranní snídaně je nějaká pruda, nemají pro nás mléko do kávy, ale sousední stůl mléko dostane. Pak do města, návštěva autoservisu, znovu tyčinky stabilizátoru, s Michalem jdeme naproti do Cafe, kde nápis hlásá evropská kuchyně, ale u obsluhy s požadavkem na Cappuccino neuspějeme, to slovo nikdy předtím neslyšel. Od teď je Jakut cappuccino, jak jsou lehce zabrzdění. Hledáme zimník přes Lenu, trochu bloudíme, projíždíme kolem vězení, a pak znovu federální silnice směrem k Chandyze. Zas změna, asfalt končí, a dále pokračuje jen šotolina, která se v městech na chvíli přemění v asfalt, ale ten končí většinou na kraji města.  Časoprostorová díra v městě Chandyga nás přitahuje, Jolana zde před 2-mi roky skončila na 10 dní v nucené přestávce tím, že se jí pokazila převodovka, a najedou je to tu – žluté oko kontrolky hladiny motorového oleje. Začíná davová psychóza, cítíme jak se nám něco pálí , řešíme, kde máme hasicí přístroj, , ni prostě panika.  Ještě na kraji natankujeme, a pak hledáme ubytování v úplné tmě, neboť prodejna potravin má stejné jméno, ale nakonec najdeme a za dvojitými dveřmi je přetopeno. Michal s Jolou mají spolubydlící kočku paní domácí, a pak jenom zaparkovat auto do teplé garáže. Ještě večer stáhneme film a koupáme se na Fany s skvělou Bohdalovou a a Jiráskovou. Ráno si uděláme snídani, peču vajíčka a pak v teplé garáži (+3’C) doléváme zbytek oleje co zbyl po výměně v Irkutsk a kupujeme další 4l Shell do zásoby.

Pak po federální silnici pokračujeme do vesnice-města Ťoplyj Kluč, zde navštevujeme legendární Café Aljaška, a pak ještě asi dalších 30km na úpatí hor k odbočce do Topolinoye.

Google mapu nezná, jenom mapy.cz stejně tu není nikde signal,  a tak nás čeká 190 km pustinou, kde si myslíme, že potkáme soby a uvidíme cestou i zbytky gulagů.  Ano, oprvadu pak vidíme zbytky dřevěných plotů, ale to vše již vzala příroda a pohltil les. Staví se tu, potkáváme kolonu kamionů, které nemohou vyjet malý kopec a tak se popotahují navzájem, ale prokličkujeme mezi nimi a máme cestu pro sebe.

Pauza na dron, žluté oko zase svítí, dolévám 2l , nádherném údolí, dronujeme jedoucí LC, a pak cesta stoupá a les mizí pod námi a sedlo, liduprázdná krajina stovky kilometrů okolo. V Topolinoye malá procházka, obydlení dřevěné domky jsou udržovaný, opuštěné jsou bohužel v špatném stavu, ale teplárna běží, lidé chodí nakupovat, tady je I život. Hledáme café, abychom si dali jídlo,  “U Petroviče” je  schovaná  v budově podobném bunkru, zevnitř je ale pěkný srub. Milá obsluha, vyzvídáme, sobi tu nejsou, jsou na zimních pastvinách. Před odjezdem doplňujeme naftu z kanystrů, 20l  a už jenom cesta zpátky do Teplého Klíče, kde jsme si zajistili ubytování – v Aljašce všecno vědí, s hláškou, kdo tady má Megafon – MTS zde nefunguje. Cestou zpátky dostávám smyk, chvíli jedeme skrz hluboký sníh na kraji silnice a pak se auto otočí do protsměru, uff, nic se nestalo, jenom se nakousl disk na pravým kole. Martin dojede s Toyotou až na federální silnici , troche se zase bojíme, žluté oko zase svítí a my doléváme poslední zbytky oleje. V Teplém klíči chvíli se domlouváme telefonem, kde je ubytování, pak auto do teplé garáže u silničářů, a večírek na bytě může začít. Jsou tu Tadžici, co na kraj idělají generálku svého motoru v Kamazu a troche hudrují, že místní Andrej (+89241747867)

po nich chce hodně peněz na jejich poměry. Pokoje jsou přetopený, ale raději teplo nežli venku -40’C . Ráno zpátky do Chandygy, za mechaniky Ivanem a Sergejem, když nás vidí, tak nás posílají pryč, mají tu jiného zákazníka, že máme přijet odpo. Máme si zahřát LC v teplé garáži, s Martinem rozebíráme vzduchový filtr, a asi vidíme olej v sání turba. Nu což, ale pak nějaké rady, zda se nám bublá v víku na motoru – nic necítíme, tak asi pístní kroužky našich rádců z Česka to nejsou. Závada se nakonec ukazuje jako prostá, je podchlazený motor, Sergej nás posílá koupit si dečku, což uděláme a zacpe přívod vzduchu šnorchlem a udělá díru do sání v místě vzduchového filtru. A vyřešeno, máme projet LC, Jola je neústupná, chce přes řeku a tak místo předepsané silnice jedeme pomalu po ledu a trochu fotíme. Pak ještě asi 30km po silnici, zkoušíme, jestli se motor podchladí, ale vypadá to dobře.  Pak ještě zjistí, že máme dolní čepy ramen  předních kol v tak špatným stavu, že vůbec nechtějí, abychom jeli dál. No ale začnou telefonovat a po 1/2 h seženou ty čepy v vesnici vzdálené cca 200km a jsou schopni je i nechat doručit kolem jedoucím aute,  neuvěřitelný výkon, nás to stojí zatím jenom nutnost konzumace pálenky co mají a tak jedeme koupit další, abychom se jim odvděčili. Večer vše spraveno, my jedeme zpět do ubytování, kde jsme byli před 2-mi dny. 

Ranní kontrola oleje v teplé garáži, Jola nachází minci a chce ji dát garážníkovi, ale ten je pověrčivý, neboť nevíme, zda ležela panna nebo orel a tak ji odhazuje v dáli. Přes Teplý klíč, ještě obracíme kvůli letišti, tam nás vyžene hlídačka , letiště funguje jenom když se nedá přejet přes Lenu, tj než zamrzne nebo na jaře nežli odplují ledy, jinak nic, a tak se po federální silnici dostáváme do hor, až k Kafe Kuba, kde je nejdražší nafta (cena stoupá se vzdáleností od distribučních center, v centrálním Rusku stál kolem 30R, v Irkutsku cca 45 a tady 71R) . Kafe Kuba, osamělá benzinka uprostřed ničeho, blízká vesnice Kjubeme je opuštěná, je to jenom několik malých stavení, ve kterém provozují občerstvení, ještě malé vzrušní, jenodmu malému náklaďáku zažala hořet deka na motoru, motory se nevypínají vůbec , ale úspěšně zahašeno, jednak vodou a Martin tam hodil i odpad s rybími hlavami, ale na Nissanu motor běží, jenom shořela část nadstavby ale auto pojede…  

Vracíme se zpět asi 3km na odbočku k Tomtoru, prijíždíme kolem Kubjeme, opuštěnou vesnici, a už úzkou silnicí přes několik mostu jedeme do 180 km vzdáleného Tomtoru, kde za úplné tmy hledáme penzion „U Zuzany“. Přetopeno, to se očekává, venku -40ˇC a neuvěřitelná večeře nás čeká – paní uvařila množství chutného jídla, od rybí polévky, karbanátkové koule s brabory, přes pelmeně, zmrzlou ryby až po kobližky s zakysanou smetanou a boruvkovo-jahodovým džemem. Ještě sauna, místou sprchy, tu tady namají, zato splachují teplou vodou z radiátorů, co jim posílají z teplárny. Vylezeme ven z sauny, -47’C vůbec nestudí, jak je suchý vzduch, jenom od nohou je zima.

Ráno po snídani ještě před východem slunce vyzvedáváme auto z garáže, přeci je to jenom pohodlnější  nežli sedat do promrzlého auta, svítání a jedeme do Omjakonu, což je město, kde splu s Tomtorem naměřili -72,2’C což mají jako světový pól chladu. Nám na náměstíčku ukazuje teploměr -41’C takže pro nás zima, ale pro místní pohoda.

Ještě k řece, která má část toku nezamrzmutou, je zde silný pramen, a tak se nad řekou vznáší opar z odpařené vody.

A už zpátky , přes Tomtor, ještě odbočka k letišti, moc nevypadá, že by bylo v provozu, ale mají zazimován vrtulník asi kvůli lékařské dostupnosti. Přes Kubjeme, café Kuba, doplnění nafty – bereme jenom 30litrů, další pak už měla být levnější, troche se diví, že přidáváme benzin, prý ta nafta už obsahuje nemrznoucí složky. Federální silnice je pěkná, vypluhovaná a v podvěčer přijíždíme do Usť Nera, ubytování zase v panelákovém byte, potkáváme zde Itala, co jede z Magadanu na kole, no uff. Hledáme, kde nám dají najíst, kafe Indigirka, poslední 4 momo(buzzi) a nic dalšího nemají. Ještě mám příhodu s Megafonem, nejde mi zaplatit přes aplikaci, tak nechávám po zavíračce v prodejně 600R, pán si to zapisuje do sešitu, ale pak trvá ještě 2dny, nežli to naklepe do systému. Z Usť Nery pokračujeme dále na východ, navštevujeme opuštěná města Arkagala a Kadykchan BBC  z Kadykchanu se stala turistická atrakce, jsou zde japonští turisté, co to natáčejí dronem. V Arkagale procházíme vesnicí, vlezeme do správní budovy, stará ústředna, propadlé podlahy, a dojdeme i do paneláku a tady vidíme, že poslední obyvatelé se odstěhovali v 2014, měli namontovaná kamínka a topili si uhlím nežli opustili obydlí. Ještě před Susumanem se ptáme silničářů, zda je sjízdná starší „jižní“ cesta, prý je propluhovaná, ale nakonec s informací, že gulag je pak 8km pěšky od silnice rozhodujeme se pro federální.

Susuman, hotel z paneláku, zase skoro bez jídla, naštěstí se nám podaří koupit takeaway sushi a pizzu. Zase rituál s baterií, vše v pohodě, LC startuje úplně skvěle. Pokračujeme po federální, na jidlo chceme odbočit do městečka Orotukan, ale zde nemůžeme nic najít a ptá me se pěkne upravené paní (pracovně učitelka) v kozačkách a kožichu, zda jse zde ve městě někde hospoda. a smutně „Bohužel zde již nic není, musíte zpátky na federální silnici, a tam najdete po 15km Café“ Prostě trochu deprese, když vidí ty opuštěné průhledné panelové domy a v tom ještě žijí lidé bez perspektivy změny. Cafe, pak pokračuje, vidíme řeku Kolymu, která je překopaná hledači zlata Kolyma , GULAG odbočka na gulag Dneprovskij, zastavíme, dál cesta není pluhována a před námi jel v půlmetrovém sněhu jel jenom nějaký pásák.

Martinovi se chce, ale nám ostatním se moc nezdá představa, že bychom někde zapadli a tak nakonec pokračujeme k Magadanu. Začne nám svítit naftové žluté oko, trochu vabank, nakonec nám motor zhasne přesně v okamžiku příjezdu k stojanu, tankujeme 84 l nafty. (Atka) ještě  podle návodu ruční palivovou pumpou natáhneme naftu a pak Toyota naskočí a my můžeme pokračovat na Magadan. V Magadanu zase bydlíme v paneláku, původně s námi chtěli si zahrát, že cizince neberou a chtěli po nás abychom zrušili rezervaci na booking a oni dostali zaplaceno, ale po reklamaci bydlíme bez jakýchkoliv problémů. Jedeme za večeří, první dva podniky mají zavřeno, ale třetí je skvělý, Torro Gril, španělská Rioja, steaky a nadšení, že jsme dojeli az do cíle. 

Poslední celý den věnujeme prohlídce Magadanu, opravě LC (tyčky stabilizátoru), vyjíždíme k městu Ola na pláž, kam dorazili první dobyvatelé z Vladivostoku.

Na pláži jsou ledové kry, jak vítra přiliv je vyvrhnul  na útesu fotíme zamrzlé Ochotské moře a vidíme v dáli Kamčatku, kam se ale nedá dojet po silnici. Odpo ještě klučičí cíl, opuštěný radom radiolokátoru nad Magadanem, původně si myslíme, že k němu dojedeme autem , ale nakonec z toho je pěkný pěší výlet.

Dorazíme na vrchol chvilku před západem  a moc krásné výhledy. Zpátky vidíme na zamrzlém moři pohybující se světýlka, jasný znak toho, že po ledu se jezdí. Jak zapadlo slunce, hned začne být zima a my už zase jedeme na večeři, stejně dobrá, podle typografie stejný majitel (tedy i podle skladby vinného lístku). 

Ráno balíme, nechávám tam svoje koupené pracovní boty č.12, kam se mi vlezly 3je ponožky, ještě jedeme na moře a pokukujeme po rybářích a fotíme a pak už jenom na letiště a odlet přes Moskvu.

Michal má nějaké problémy s check-inem  ale nakonec letí s malým zpožděním s námi. V Moskvě po 8mi hodinách letu vystupujeme a je stejný čas jako v místě odletu  a  dělíme se, já mám pak letenku s hladoletem (Smartwings) o hodinu později, když jsem to bookoval, tak jsem měl obavu, abych stihl přestup. A už Praha, v podvečer po dlouhém cestování z nejvýchodnějšího města, kam se dá dojet po silnici. 

Až takto, na vlastní oči, člověk vidí, jak daleké pláně na východní Sibiři jsou, jaké vzdálenosti a jak zde je život určován úplně jinými faktory, nežli v naší vysoce civilizovaný a industrializované Evropě, taky mu osvětlí, jak se tu uprostřed Evropy máme dobře, jak vše funguje a jsme přesto nespokojení. 

Web o gulagu, český gulag.cz

Poznámky, které jsem neobsáhl do textu

  • v LC sice topení běželo v pořádku, ale pod -30’C zadní okna se hned namrazila zevnitř a tak s Michalem jsme pořád škrábali, abychom viděli ven
  • LC měl nějakou závadu v topení, Jola měla sice teplo nahoře, ale dole u nohou jsme změřili -15’C
  • skoro všude mají v městech a vesnicích síť 4G, rychlý internet, který ale bohužel končí výjezdem z města
  • operátoři MTS asi má větší pokytí, ale jsou vyjímky jako Teplý klíč, kde byl jenom Megafon
  • stravovaní jsme převážně v cafe, což je bistro pro řidiče kamionu, většinou na výběr z 3-4 jídel, jednoduchých, ale normálních
  • silnice vždy pečlivě vypluhované, zde silničáři jsou připraveni
  • ochota a srdečnost lidí
  • byl to takový průlet krajinou, jednotlivé dny a předpoklad kilometrů nedávaly prostor pro bližší zkoumání