Znovu na cestě, znovu  na treku, znovu Cordillera Blanca.

Blanca je nejzaledněnějším pohořím tropů, plocha ledovců i přes globální oteplení je  stále ještě okolo 600km2. Na 170km délky, 25km šířky je 30 šestitisícovek s nejvyšším Huascaranem 6768m.

Tentokrát dáváme  trek kolem Alpamaya, zasněženého jehlanu nejkrásnější hory světa v peruánských Andách. K standartní sestavě Leonka  a já přispěla  k snížení naší celkové věkové hranice i hmotnosi  tentokrát  Karolita T. Terminy odletu jsme několikrát měnili, abychom se s cenou letenek vešli pod 30.000Kč.

Začátek cesty je příšerný – do reservačního systému se vloudila chybka a i když máme vystavené letenky,  v systému nejsme a tak neletíme a za 2 hoďky jsme z letiště znovu doma. Všechno špatné se ale nakonec  v dobré obrátilo a další den už letíme a dokonce všichni  poprve v životě byznys třídou! To jsem ani v osmdesáti neočekával! Taky jsme si to dobře s tím místem i servisem užili!

Letíme přes USA , tak máme obavy, že nám zabaví čabajky a jiné potraviny, ale zavazadla nám odbavují již v Praze až do cíle – Limy, takže nepřijdeme o naše KPZ.(kolik bylo slivovice? pozn dkk)

Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme o půlnoci v Limě, zbytek noci pospíme v hotýlku u letiště, potom luxusním busem společnosti  Santa Cruz 7 hodin jízdy a jsme odpo v Huarázu.

Hotýlek Casa Marucha je nový, majitelka Marucha  je stará známá z roku 2003, vůbec nezměněná, drobná Peruánka , která ale vládne hotýlku i manželovi Gilfovi zdá se železnou rukou. Asi je to potřeba.

Na naši aklimatizaci před trekem máme dva dny. První den  jdeme příjemným výstupem  na Lago ………., druhý den masňácky vyjíždíme sjednaným osobním  autem až do 4.800m a  k ledovci Pastotouri tak  šlapem po svých  jen asi 300m, takže naše  aklimatizace není nic moc, ale krajina je nádherná. Přirodní parčík s Puya Rajmondi je ale něco opravdu mimořádného.

Náš původní  plán je udělat osmidenní trek kolem Alpamaya, potom zpět busem do Limy a z Limy přeletět do Arequipy  a tam jako bonus vylézt v okolí horu Nevado Chachani-6.000m. Vybraná hora-sopka, její  terén a nedostatek vody   se nám pro  náš výstup ale moc  nelíbí , tak plánujeme změnu: zkusit vylézt po treku v Kordiliěre Blanco horu Nevado Pisco-5.750m. Teda jenom dámy spolu  s vysokohorským průvodcem Gilfem. Já se bojím zimy a necítím se na to, hlavně moje kolena na dlouhý sestup. Gilf má za námi dorazit na konečné místo treku do Vakerie spolu s potřebným  vybavením : lana, mačky, cepíny, šrouby, úvazky a pro Karoli i lepší boty.

Dámy spolu s Maruchou nakupují jídlo – ovoce, konzervy, fazole, těstoviny, maso, kávu, čaje, kaše,  takže budem pod teplou stravou za cca 150 USD.

Jsme vybaveni na 8dnů: stan pro nás , stan pro ariera, karimatky, spacáky, desetikilová plynová bomba, dvouvařič, 3 hrnce, taliře, příbory, dvě dřevené bedýnky na jídlo a nádobí. K tomu pro nás Marucha najala 3 oslíky na nesení nákladu (30 solů jeden), 1 koníka pro nás pro  pŕipad indispozice nebo nehody(50 solů) a jednoho honáka-ariera (50 solů). Cena je za jeden den, 3 soly jsou za dolar. Huaráz je malé a hodně rozlehlé  centro regionu Ancah a východisko turistů pro výlety do okolí. Na hlavním náměstí Plazza Major je pěkný kostelík s parčikem. Odpo dáváme v naší oblíbené restauraci tradiční peruánské jídlo- ceviche- mořské potvory a ryby v sladkokyselěm nálevu. I když jsem se na ně moc těšil, tak mně tentokrát až tak neberou.

Další den s plným vybavením odjíždíme najatým autem na výchozí místo treku do vesničky Cashapampa, kde nás již čeká Georgio- šedesátiletý ariero- majitel sjednaných oslíků a koně. Čeká nás hned největší denní převýšení přes 1000 výškových metrů, tak nám to dává dost zabrat a i koník přišel Karolitě  vhod. Při výstupu obdivujeme stovky  krásně obdělaných políček všech barev a tvarů tvořící pestrou barevnou mozaiku, volně  pasoucí dobytek i důmyslné zavlažování. Vesnické domky jsou v této oblasti z hliněných nepálených cihel, střechy už bohužel plechové.

Nejlepší aklimatizaci i formu má Lio, tak aby to Pán Bůh s námi horšími vyrovnal, tak ji chybí karimatka, kterou zapomněla v Huarázu u Maruchy.  Stavíme stan na plácku v kopci u potoka a vaříme první večeři. Dnešní menu : fazole s masem a tomu kousek opečené čabajky, no dobrý.

Na snídaně dávám s arierem činské nudlové  tříminutovky, dámy většinou kaše. Přes den je naše strava skromná- nějaká mysli tyčinka, čokoládka  a já tradičně sneekers . Když je i  trojka coly, tak nám přijde vhod.

I další den mně při výstupu  dává docela zabrat a tak tu moji slabou kondici svádím na nedostatečnou aklimatizaci. Koně ale neberu, to by byla pro mne  přímá výzva abych už s trekováním skončil.

Odměnou za tu námahu  je nám panoramatický  výhled  360 stupňů ze sedla z cca 4600m. Fantazie. Všude kolem dokola hory 4.000 – 6000m, některé zasněžené, prostě nadhera. A proto  jsme znovu zase tady. Cordillera  Blanca je nejkrásnější. Tuto vysokou laťku potvrzuje naše večeře : dámy podávají tuňáka na cibulce a česneku se  sušenými rajčaty a těstovinami. Jako digestiv máme peruánský rum, čaj, káva. Tábor máme nad  4.000m.

Třetí den se nám již zjevuje hrot Alpamaya- opravdu nádhera! Jsme tu skoro sami, jen vedle má full servis italský pár s kuchyňským stanem,  jídelnim stanem se stolem a židlemi, WC stanem, kuchařem a průvodcem. Celé to transportují 4 oslíci s honákem. Jinak nikdo nikde, jen v protisměru potkáme párkrát za den trekaře s oslí a koňskou podporou.

Lio dokončuje den samostatným výstupem k ledovcovému jezeru, my se spokojujem focením.

A tak to jde den za dnem, hora za horou, laguna za lagunou, sedlo za sedlem,  až jsme osmý den u cíle, loučime se s Gabrielem. Máme štěstí, je tam zrovna volne kolektivo, které nás má odvézt do Saboyapampy u jezera Ĺlaganuka. Po 10 minutách jízdy jsem  si bohudíky vzpomenul, že jsem tam nechal stanovou celtu, kterou jsem sušil. Tak jsme kolektivo otočili zpět a až na ztráty tváře a času nedošlo k většim škodám, Cesta do průsmyku a potom dolů je mimořádná , řidič je skvělý. Nahoře na chvíli  zastavujem a Huaskarán máme  jak na dlani.Majestátní a  velkolepý. Nejvyšší – 6.768m .Dříve relativně snadný vrchol, ale v posledních letech hodně  odtál led a nyní je tak skála technicky náročná.

U Llaganuca je camp, ale bojíme se nechat stan bez dozoru, tak měníme plán, škrtáme Lago 69 a jedeme do Yungay. Večer přihlížíme vojenské rozvičce místní posádky, berem hotýlek s pěknýmł atriem a další den již vracíme trekovou výbavu v Casa Marucha. Ještě máme dva dny tak jedem na Refugio Ishinka ve výšce  4500m. Balíme se nalehko, je tam noclehárna s polopenzí za 30 USD.

K chatě stoupáme pět hodin, pak odpo vycházka k ledovci. Lago u ledovce  dává jen Lio.

Další den stoupáme do jiného krásného údolí s krásnými výhledy a v poledne otáčíme směrem dolů, kde nás již čeká odvoz taxíkem  do Huarázu. Následuje poslední noc u Maruchy, balení a další den sedmihodinovka lux autobusem do Limy. V Limě berem stejný hotýlek u letiště, vstáváme ve 4 hodiny a 6 hodin máme letadllo do pěkného, největšího,  bílého města Peru –   Arequipy. Ve městě právě probíhá lidová veselice s průvodem, alegorickými vozy, tanečními a hudebními skupinami na oslavu nezávislosti, což mne nijak moc jako pouhého diváka nebere. Také se alespoń na chvíli setkáváme s nadšeným Martinem T., který je tu na roćnim výměnném pobytu v rodinách Rotary klubu. Karolita si užila bráchu i rodinu až do půlnoční hymny.

Nocujeme ve vilce Čecha Vladi Grose,který se tady  oženil a více jako 10 let tu spokojeně se svou peruánskou ženou a 2 syny  žije.  Máme 3 dny, tak jedeme do Cabanaconde u kaňonu Colca, kde plánujeme sejít 1200m dolu do kaňonu, přespat u místní Glorie  a další den nazpět. Linkový autobus má velké zpoždéni tak bychom cestou dolů  zatměli a vzhledem k neznatelné cestičce to vzdáváme a spíme ve vesničce nahoře na hraně kaňonu. Další den se potulujeme poděl hrany kaňonu, fotíme krásné scenerie všech barev, a kocháme se tou podívanou. Krása, opravdu to stálo za za tu dvakrát  sedmihodinovou cestu, i když kondora jsme neviděli ani jednoho. V Cabanaconde v nejpěknějším baru  jsme měli příjemné setkáni s sympatickým českým mladým  párem, který pracuje jako dobrovolníci zadáčo v místní hospodě. Tak hodlají procestovat Chile a Argentinu, potom vydělat nějaké penízky na brigádě na Novém Zělandu, pak snad trochu Asie a potom po roce a půl domů. Berem jim do Čech pokažený počítač k reklamaci a přejem hodně štěsti v jejich putování světem.

Při zpátečnim  přesunu do Arequipy jsme měli obrovskou kliku. Náš bus projel jako poslední, potom cestu na dva dny zablokovali stávkující učitelé. V Arequipě byla jen krátká procházka, přebalení batohů a jedem na letiště. Naše letadlo do Limy má více jak dvouhodinové  zpoždění, ale nakonec stíháme se štěstím  odlet přes Atlantu na závěr na dva dny  do New Yorku.

V Atlantě vstupní pohovor do USA proběhl rychle a hladce, ale celní agrokontrola nás i všechny ostatní pěkně probrala, teda hlavně mne, až můj velký batoh zabalený v pytlu je od další kontroly odradil a spokojili se s rentgenem. Výsledkem těch kontrol ale  bylo, že nám uletělo letadlo do New Yorku. Naštěstí byla místa v dalším letadle  za 3 hoďky, tak jsme nakonec k  večeru dorazili do NY.

Nocujeme tradičně v hotelu Pensylvania, který sice pamatuje lepší časy, ale má vynikající połohu uprostřed Mannhatanu na 7Av/ 34Str.

Z letiště jedeme Airstopem a metrem, ale deklarovaný free metro transport mezi 7Av a 8Av byl sice zadarmo, ale po svých pěšky, tak jsme se s našimi batohy pěkně propotili.

V NY máme celé dva dny, tak jsme pěšky prošli 5Av, , 7Av, Broadway, Times Sqaure, na kole Central park, lodí na Ellis Island a na  Sochu svobody, Carolita vyjela večer na Empire Bulding, pojedli jsme pravé  americkě hanbáče a trochu  okoukali davy Newyorčanů .

Na zpáteční cestě na letiště jsme zažili ještě trochu hororu – vyhlídnutá linka metra ten den v našem úseku nejela a tak jsme se za 1,5h octli zase u hotelu. Jinou linkou jsme objeli vyloučenou část a vše nakonec zdárně dopadlo a tak přímým letem do Prahy náš výlet skončil.