Plním si další přání ze svého cestovatelského seznamu:

Jihozápadní Čína – 5 věcí které tam musíš vidět:
Kamenný les, Lijiang – historickou část, Tygří soutěsku, plavbu po řece Li, rýžové terasy Longshep.

 

Odlétáme s Leou a ostravskou Dášou z Prahy přimým letem do Čengdu. Po deseti hodinách letu a slušné imigrační frontě jsme v Číně a přestupujeme na let do Kunmingu.Máme hotel u letiště, ale taxíkář ho nemůže najít. Kunming a okolí mají 6mil. obyvatel tak není divu. Nakonec s přispěním dalších řidičů a recepčních přes neutěšené okolí jsme na hotelu.

Odkládáme zavazadla a abychom to vše stihli berem za 3 litry taxík do 80 km vzdáleného Shilinu, kde leží NP Kamenný les. (UNESCO).

Jde o 200 milionů let staré, mořskou a deštovou vodou i vzduchem erodované pohoří, které má nyní fantaskní tvary a je hlavním cílem činských turistů v regionu Yunnan. Skalní věže jsou 15m až 30m vysoké. Vstup do národního parku je mastný-800 našich korun na osobu. Mají asi ale velkou úctu ke stáří – mám vstup zadara.

Trochu poprchává, ale skalní útvary jsou nádherné a tak výlet splnil moje představy. Taxíkář nám dělal i dobrého průvodce. Zato v “městě věčného jara Kunmingu” je pořádná zima, takže naše péřovky a spoďáry jsou v permanentním nasazení. Uplatnily se i na hotelu, kde jsou jenom jednoduchá okna a klimatizace moc nefunguje-no venku mrzne. Slivovice asi brzy dojde.

Při rannim odjezdu na transféru na letište do Dali je vozovka namrzlá a auta uvázla i na našem malěm kopci. Vysedáme jako všichni v ostatních autech kolem a šlapem po svých nahoru, kde však máme již připraveno auto, kterě přijelo z protisměru. Před letištěm nás vyklopil a zbytek musíme pěšky. Vlezli jsme naštěstí do místní turistického centra, kde se nás ujali a pomohli s odletem, takže vše stíháme. Bohužel u našeho Gatu se dovídáme, že let je odložen, bez sdělení doby odletu. Pro námrazu na letadlech i na odletové dráze se zatím nelítá.


Dámy mají Priority pass,berou mne sebou a i já využívám poprvé VIP salonek. Hodil se nám. Na letišti jsme ztvrdli celých 8 hodin, ale nakonec jsme odpoledne odletěli do Dalí. Cesta byla jemně dramatická – byl silný boční protivítr, tak jsme letěli pod sklonem asi 15 stupňů. Na letišti funguje taxíkářská mafie snad horší jako u nás. Taxametry nezapnou a s cenou nesleví. Po krátkém slovním extempore zjišťujeme, že jinou možnost nemáme, tak to vzdáváme, platíme jejich cenu, ale jedeme.


Hotýlek máme u starého historického města, tak hned po příjezdu vyrážíme na prohlídku.Nejslavnějši obdobi mělo město v 9. století, kdy bylo hlavním městem státu Nanzhao a to až do 13.st.kdy bylo rozvráveno jako celaˇ Čína mongolskými hordami při jejich vpádu na jih . Městečko má nádhernou starou architekturu, tak jsme si ho užili. Hradby, pagody, staré domy, suvenýry, no a výběr jídel nepřeberný od smažených brouků, kuřecich nožiček a pařátků, křepelčích vajíček až po olihně, ryby i smaženou zeleninu.
Je zde o hodně tepleji, i když jsme ve 2000 metrech. V ulicích jsou mraky lidí . Živá hudba v barech. Prodavačky v obchodech s hudebními nástroji bubnují o sto šest. Mně tam hodně berou melancholické písně činského kytaristy. Je mi asi trochu smutno.
Dáváme ještě krátkou procházku po hradbách. Tak se vracíme na hotel až v noci.
Ráno jedem na výlet lanovkou na pohoří Cangshan, které je vysoké až 4000m. Nejedem až nahoru, jen do 2600m, kde navštěvujeme moc pěkný klášter, Potom dáváme 3hodinovou – 13 km procházku po úbočí hory do 2900m. Dolů už jedeme další lanovkou.
Mám toho docela dost. Berem taxíka a jedem 20km do staré zachovalé vesničky Xizhou. Je moc hezká, zachovalá, ale plná organizovaných skupin turistů. Navštěvujeme dvorek hodně starého rodinného domu, plného mých vrstevníků. Z chlapů jsem však s reservou nejstarší, ale jedna babka má ještě víc-má 82. Večer se vracíme do Dalí. Bydlíme v rodinném penzionku-je moc pěkný. Ráno nás jeho majitelka odvezla na nádraží a jedem 3 hoďky hodně dlouhým vlakem o osmnácti vagonech do Lijiangu. Vlak je normální, jen Číňané se nezapřou a celou cestu louskají semínka. I tady však došlo k velkému pokroku : před 20 lety slupky ze semínek plivali volně na zem, nyní je již ukládají do misek.
Lijiang (UNESCO) je milonové město v krásném údolí na samé hranici Tibetu ve výšce 2400m.Je střediskem národnostní menšiny Naxi, kteří žijí v matriarchátu. Děti žijí u matky, patří matce i také všechen majetek. Otcovstvi se nepřikládá velký význam.

Máme krásné bydlo v penzionku v historické části . Vyrážíme na prohlídku starobylého městečka, hlavně do obytného rozlehlého rodiného sídla nejbohatší a nejvýznamější místní rodiny Mu. Sídlo má nejméně dva hektary. Je nádherné s krásnou zahradou, mnoha budovami, pavilonkami a pagodou . Byl to asi velký pán.

Potom se procházíme historickou část města; jedna dřevěná budova s krásnými střechami pěknější jak druhá, všude hodně stromů, keřů, květin, kamenů. Historickou část protínají vodní kanálky, kterými se dříve přiváděla pitná voda; dnes tam také něco nepitného ale čistého teče.
Marně však hledáme informace jak a čím se dostat do Tygří soutěsky a jak absolvovat plánovaný trek.
Máme ale opravdu hroznou kliku. V milionovém městě Lea dala jeden náhodný hovor s činskou mladou dvojicí, která se právě odtamtud vrátila. Tak nám poskytli potřebné info včetně mapky i adresu autobusového nádraži. Jedem hned koupit lístky na zítra ráno na bus do Oiaotou.

Po večerní procházce se balíme na dvoudenní výlet do hor. Je docela chladno, pokoje mají jednoduchá okna. Ale na matracích jsou prostěradla s elekrickým topením tak je to super.
Ráno nás budí hlasitá hudba. To vyhrávají popeláři a hudbou svolávají lidi k vynesení domácích odpadních umělohmotných barevných košů k vysypání do popelářských vozů.

Po osmé vyjíždíme a po dvou hodinách jízdy mikrobusem pěknou kopcovitou krajinou jsme v horách. Cestou mikrobus doplňoval vodu – prý na chlazení brzd. Já myslel, že čerpáme a jedem na plyn. Vystupujeme v Qiaotou a kupujeme lístky na zítra na zpáteční cestu,
Podle plánku stoupáme “tatranskou” pěšinkou prudce nahoru. Hůlky by tady bodly. Ale je sucho tak to jde. Potom jdeme podle mapky inzerovaných “28 ohybů” po úbočí pohoří stále nahoru. Máme krásné vyhlídky do kaňonu. U jednoho výhledu má místní babka dřevěnou závoru a snaží se vybírat peníze za výhled dolů na peřej řeky. Asi ale s malým výsledkem, nikomu se nechce navíc platit mýtné.

Moc nás na treku není : 2 Korejci, 2 Amíci, 2 Portugalci, 4 Číňani a my.
V 5hodin odpo se zastavujeme v penzionku a restauraci Tea Horse, kde po krátkém rozhodováni zda jít ještě dál, zůstáváme na noc. Nejde elektřina. Důvodem je, že hodně fouká a větrníky na výrobu elektřiny jsou vypnuté, aby se nepoškodily. Kolem sedmé to již funguje, tak hned zapínáme vyhřívání postelí.
Další den jdeme již jen traversem nebo z kopce dolů a docházíme kolem poledne do Tina ́s Guest House, kde pro nás v 15 hodin přijede náš busík.Ještě dávám hoďku pochodu k dolní peřeji řeky Jinshy, potom malá koupačka v horském potoku a odpolední relax na sluníčku. Bezva odpo, akorát ztrácím jako obvykle mé obyč brýle za stopade.
Soutěska je krásná, skoro kolmé kilometrové skalní stěny a dole zelená řeka. Teda krásné údolí, ale jen tam kde se nestaví silnice,tunely a mosty, tam je hrozně prachu a nepořádku – správně jak na stavbě.
Silnice dolů je v horní části krásně vysekaná v skoro kolmé skále – krásné výhledy na řeku. Muselo to dát dost práce.

K večeru jsme nazpět.v Lijiangu, Žen šen stále nemůžeme v obchodech najít, tak kupujeme aspoň zelené čaje a náplasti na bolesti v zádech. Grétka dostane kabelku. Já si kupuju nové brýle za pade. Dobrá cena, Večeříme v malé hospůdce a dávám si zelené papričky s rýží – moc jsem si pochutnal.
Ráno je do odletu dost času a tak jdu znovu do uliček a hlavně do paláců a zahrad pána Mu. No mám to zase zadara – jenom na pas.

Jsem zde skoro sám a tak si to hodně užívám. Opravdu krásné – jak japonské zahrady. Ještě se trochu potuluju po uličkách a v poledne odlétáme do Guilinu. Na všech letištích je neuvěřitelně hodně lidí, hodně cestují letadlem. Asi je pořád aspaň tak 10 milionů Číňanů ve vzduchu.
Po dvouhodinovém letu jsme v Guilinu a jedem na hotel. Město je asi jako všechno v Číně obrovské, vysoké 15 – 30 patrové nové obytné bloky se střídají se starými přízemními a několikapatrovými budovami s obchody. V hotelu si bukujeme zítřejší výlet na proslulé rýžové terasy. V blízké lékárně hledáme a nalézáme znovu Ženšen . Večeříme znovu papričky – znovu moc dobré a kupujeme na zkoušku čínské červené víno. Ela ho hodnotí, že je docela dobré, i když její hlavní parametr: kolik má procent alkoholu neznáme. Teda to jsem si dotvořil sám.
Ráno berem mikrobus s anglicky mluvícím průvodcem a jedem do hor. Zdejší ženy národnostní menšiny si stříhají vlasy jen jednou a to v 18.letech. Vlasy si ženy myjí odvarem z fermentované rýže a tak jim celý život zůstávají černé a dlouhé. Projíždíme zalesněnou kopcovitou krajinou. Kde to jde, jsou malá políčka. Hodně staví nové rychlostní silnice. Svahy jsou zadrátovány vn vedením. Za dvě hoďky jsme u proslulých rýžových teras v Longsheng.
Náš program.začíná folklorní show místních žen v krojích s rozpouštěnim a česáním jejich 1,5m dlouhých vlasů. Po obědě vyjíždíme lanovkou nad rýžovými terasami do 3000m. Celé okolní pětisetmetrové kopce jsou pokryty ručně vytvořenými úzkými terasami. Před 500 lety je tvarovalo několik

generací zdejšich 250 rodin. Muselo to dát obrovskou práci. Bohužel přijíždime po sklizni v období sucha, tak nevidíme nejkrásnějši dobu, kdy jsou terasy zality vodou. Ale i tak je to super podívaná. Dolů jdeme po cestičkách terasami pěšky a vracíme se autem zpět do Guilinu. Na předměstí projíždíme mezi zdejšími typickými kopečky ve tvaru homolí, mezi kterými se již staví skoro stejně vysoké obytné čtvrti.Jinak samo město není nic moc. Přízemí budov jsou plná obchodů s typickými garážovými vraty. Dvou a tříproudové silnice s bulváry plné aut a motorek. Je tu také hodně elekrických skůtrů, které pěkně tiše projíždějí kolem. Kol je vidět už jen poskrovnu. Kolem šesté jsme již zpátky na hotelu. Na večeři dáváme již osvědčené zelené papričky a přidáváme zelené lusky a lilek. Chutná nám to všem všechno.

Ráno jedem busem na plavbu mezi homolemi po řece Li. Je zataženo; snad nebude pršet. Je malý stav vody, tak loď nemůže doplout do Yanshao, ale vrátí se zpět a my tam dojedeme autobusem. Dlouhý výklad v autobusu máme výhradně v čínštině. K řece jedeme standartně nekonečným předměstím dvouproudovou silnicí, kde jsou nově vysázeny vzrostlé stromy. O zeleň i silnice se opravdu starají. A zase jako skoro všude výstavba nových budov, hlavně obytných. Asi teď vydělávaji docela dost peněz: ve městech prý cca 40.000 a na vesnicích 20.000 v přepočtu na naše koruny. Jak se blížíme k řece, tak kopečkových homolí přibývá – je jich desítky až stovky všech velikostí a tvarů. Jsou to také pozůstatky bývalého mořského dna a důsledky mnohaleté eroze. Je to fantaskní podívaná. Zelené, vegetací porostlé skalnaté kopečky a mezi nimi občas domečky a malé vesničky. A zase políčka se zeleninou. Velké využití folií na zemi i na keřích a stromech. Právě zrají pomeranče. Bambusové lesíky. Sjíždíme dolů k řece a kopečky jsou stále vyššií – mají už několik set metrů. Plavba po řece je populární – na parkovišti jsou desítky aut a autobusů. A zase nepřetržity čínský výklad. Zastavujeme a vystupujeme – ale je to jen na WC, znovu nastupujeme a vystupujeme, popojdeme 10 metrů a znovu zastavujeme a dostáváme číslované lístky na loď a můžeme pokračovat – pravá Čina. Na řece kotví desitka dvoupatrových lodí, nastupujeme do jedné a máme místa v přízemí u stolu. Po dvaapůlhodině cestování jsme tak konečně na lodi. Plujeme po řece mezi krásnými asi vápencovými homolemi. Každá je jinak vysoká,jinak tvarovaná, jinak zalesněná. Jak v nějakém arboretu. Dost pěkný. Chtělo by to sice trochu slunka a trochu tepla, ale i tak je to bezva. Dostáváme oběd a ve dvě odpo jsme již zpátky na parkovišti a jedem autobusem do Yangshuo. Pěkný výlet. Možná bylo lepší jet malou loďkou, která nemá problémy s nízkou výškou vody, ale je otevřená, tak by tam byla kosa. Jsou to vlastně vory vyrobené z osmi tlustých asi sedmimetrových bambusů s dvěma lavicemi, stříškou a motorem s vrtulí na dlouhé tyči. V Yangshuo berem taxíka a jedem ven z města na hotýlek u řeky. Taxíkář neví kam, tak ho navigují telefonicky z hotýlku a nakonec pro nás přijedou. Odpo berem kola a pokračujem v “homolové eskapádě”. Jsou všude krásné, kolem dokola. Tak jich celkem budou ne stovky ale tisíce. Na večeři přidáváme k luskům a papričkám kačenku na medu – no byla to dobrota. Ráno znova kola, znova homole a v 10 hodin jedem taxíkem na letiště do Guilinu. Tím jsme jihozápadní Číně skončili.